Už od časného rána vinula se parkovou alejí dlouhá fronta. Kdoví, jak se to vlastně stalo, ale najednou každý, kdo byl v té době v Bruselu, a chystal se na první poválečnou světovou výstavu Expo 58, musel vidět československý pavilón. Z temných vod krutého režimu vynořil se v Bruselu velmi prosvětlený projekt. Psalo se o něm úplně všude a teď, pár dní před koncem výstavy, bylo už jasné, že dokonce dostane hlavní cenu. Kdo se prodral dovnitř, nevěděl kam dřív – někteří rychle běželi zabrat místa do sálu, kde se promítal do té doby nevídaný polyekran Laterny Magiky, jiní spěchali do vyhlášené restaurace Praha a ještě jiní vydali se obdivovat umělecká díla zpoza železné opony – a povětšinou byli šokováni jejich originalitou a progresivitou. Tím dost možná vůbec nejoriginálnějším a nikdy nikde neviděným byla sada úchvatných skleněných „kamenů“ zasazených do betonové stěny. Ty omamně barevné kameny byly plné světla a zářily z nich fascinující reliéfy zvířat, které jakoby vytvořila ruka pravěkého lovce. Kdokoli ze světových sklářů je uviděl, ustrnul. Co to je? Jaká je to technika? Kdo to dělal? Stanislav Libenský a Jaroslav Brychtová. Jejich první společný zahraniční projekt. No dobře, ale kdo to tedy je? A jak to, že jsou dva?

Jaroslava Brychtová se narodila roku 1924 v Železném Brodě. Maminka Anna měla doma ateliér ručně tkaných textilií. Tatínek Jaroslav byl zase významným českým sklářským tvůrcem, akademickým sochařem a učitelem na Státní odborné sklářsko-obchodní škole. Ta byla v Železném Brodě v roce 1920 založena jako protiváha severočeských škol německých a stala se vůbec první ryze českou sklářskou školou. Řeknete si možná – aha, tak to bylo od počátku jasné, Jaroslava bude kumštýř, konkrétně sklář. Jenomže, ono tomu tak docela nebylo. Jaroslava se rodinné tradici trochu vzepřela. Obdivovala sice tátovo dílo, hlavně jeho proslavené figurky z taženého a foukaného skla, za které získal na pařížské výstavě zlatou medaili, ale ji osobně sklo nepřitahovalo. Šla raději na gymnázium. Prostředí ale nakonec stejně rozhodlo. Jaroslava po maturitě udělala přijímací zkoušky na pražskou UMPRUM, na školu nicméně nenastoupila. Psal se totiž rok 1944 a okupační úřady školu zavřely. A tak se Jaroslava ocitla v železnobrodské německé továrně, kam byla nasazena jako dělnice. Studovat mohla začít až po válce, kdy nastoupila na UMPRUM do ateliéru pro užité sochařství a rytí v kameni a ve skle. 

V té době už nějaký čas sledovala otcovy experimenty s technikou tavení skla ve formě. To byla prastará technika, kterou v novodobé historii nikdo běžně nepoužíval. Vznikaly drobné reliéfy, takové brože. Jaroslavu to fascinovalo, protože to už bylo daleko blíž její oblíbené sochařině. Přidala se k otci a společně začali zkoušet, kde jsou hranice znovuobjevené technologie. Sochařství se v té době čím dál víc jeví jako její budoucnost, proto také přechází na závěr studia do sochařského ateliéru AVU. Opusťme na chvíli osudy Jaroslavy Brychtové a pojďme pátrat po začátcích jejího tvůrčího partnera.

Stanislav Libenský přišel na svět o tři roky dříve než Jaroslava. Narodil se v Sezemicích u Mnichova Hradiště, nedaleko Křišťálového údolí – do Jizerských ani Lužických hor to nebylo daleko a Turnov byl na dohled. Jeho tatík byl kovář a podkovář, takže by se mohlo zdát, že chudé poměry předurčí malého Stanislava k něčemu velmi praktickému, co zajistí obživu bez rizika. Jenomže Stanislav miloval obrázky. Tatínek Emil sám musel mít výtvarné nadání, protože synkovi často a rád kreslil obrázky k pohádkám. A Stanislav zahořel. Chtěl být malířem, toužil po tom – a navíc v něm už ve čtvrté třídě učitelé objevili talent, který bylo záhodno rozvíjet. Stanislav už ve dvanácti letech tvořil krajinky olejovými barvami, dokonce si jimi tu a tam vydělal nějaké peníze od okolních sedláků. Tatínek ale věděl, že malíř, to je velmi nejisté živobytí. Protože ale ctil synovu vášeň pro kumšt, došel nakonec ke kompromisu a poslal Stanislava na střední odbornou školu sklářskou do Nového Boru. Jenomže mladý student odtud záhy putoval jinam – přišel totiž Mnichov a po něm okupace Sudet. A tak se sedmnáctiletý Stanislav ocitl roku 1938 v Železném Brodě, na jiné sklářské škole. Železný Brod sice není žádné velkoměsto, přesto by bylo nejspíš nepravděpodobné, aby se tu potkal se čtrnáctiletou žákyní základní školy, Jarkou Brychtovou. Ovšem s jejím otcem Jaroslavem se logicky setkával denně, ten totiž na sklářské škole učil. Další cesta mladého sklářského kumštýře vedla na pražskou UMPRUM. Ani tady se s Jaroslavou nepotkali – Stanislav končil studia ve čtyřiačtyřicátém, tedy právě v roce, kdy Jaroslava na téže škole úspěšně složila přijímací zkoušky.

Po válce se Stanislav Libenský vrátil do Nového Boru, kde se stal součástí skupiny mladých a ambiciózních sklářských výtvarníků, kteří se snažili o umělecké počeštění severočeského sklářství. Stanislav v Novém Boru tvoří i učí a v roce 1946 se tu i ožení. Jeho cesta nezadržitelně vede zpátky do Prahy, na vysokou školu uměleckoprůmyslovou, do ateliéru užité malby a výtvarné práce ve skle. Stanislav logicky uvažuje, že se vrátí do Nového Boru a bude pokračovat v tom, co s generačními souputníky po válce začali. Jenomže socialismus, alespoň podle jeho lodivodů, potřebuje spíše těžký průmysl, než „nějaká sklářská cingrlátka“, a tak se ruší mnohé podniky lehkého průmyslu a mezi nimi i sklářské školy v Novém Boru a sousedním Kamenickém Šenově. Osud tedy vezme Stanislava a přenese ho tam, kde už to dobře zná – do Železného Brodu, na sklářskou školu – a to rovnou na místo ředitele. A koho že Stanislav v ředitelně vystřídá? Jaroslava Brychtu. Ten v té době pokračuje v experimentech s tavením zbytkového skla do forem a pomáhá mu přitom jeho dcera…. Ale to už známe, okruh se uzavírá, situace konečně nazrála pro osudové setkání. Pro dokreslení stavu věcí je ještě potřeba říci, že i Jaroslava je už v té době vdaná, studuje na AVU a má dva syny. A jen tak pro zajímavost – jako svatební dar dostala od otce sklářskou pec.

Železný Brod, počátek padesátých let. Dva výrazní sklářští výtvarníci působí v jednom místě. Jaroslava dál experimentuje s tavením skla do formy, zkouší větší rozměry. Přestože je jí teprve šestadvacet, zakládá experimentální středisko pro uplatnění skla v architektuře a realizuje první práce, které jsou instalovány do budov. Stanislav zatím navrhuje motivy i tvary užitkového skla a stále více se zajímá o monumentální malbu. Ona je ze všeho nejvíce sochařkou, on zase malířem. 

Blíží se polovina padesátých let. Jaroslava jde chodbou školy. Okny sem dopadá měkké slunce. Dveře do ateliéru jsou dokořán. Jaroslava míjí stůl, který je pokrytý papíry, náčrty, kresbami i výkazy… Náhle se zastaví. Vlastně ne – ta kresba ji zastaví. Udělá krok zpátky a vezme ze stolu kresbu ženské hlavy, která je vlastně ozdobnou miskou. Miska – hlava. Vezme si ji s sebou. Ta kresba jí nejde z hlavy. Ví, že ji kreslil Stanislav, tedy vlastně – pan ředitel. Rozhodne se a jde za ním. „Pane Libenský,“ zeptá se, „mohla bych to zkusit vymodelovat?“ Stanislav potáhne z cigarety, podívá se vlídně na krásnou kolegyni a řekne: „Inu, proč ne?“ Takhle to tedy celé začalo. Je zvláštní, jak významné zlomy v životě lidí vypadají ve chvíli, kdy se dějí… Většinou banálně a všedně. V té chvíli zkrátka nikdo nemohl tušit, že se právě rodí úžasná spolupráce, která posune vnímání skla jako umělecké kategorie na novou a vyšší úroveň, spolupráce, která bude trvat bezmála padesát let a která dobude svět. Jistěže ani oni dva to netušili. Miska – hlava se podařila a byla úchvatná, ale ani jeden z nich jí velký význam nepřikládali. Okamžitě ale vycítili, že by se mohli navzájem obohatit, a že, jakkoli je umělecká tvorba obvykle velmi osamělým údělem, by to mohli zkusit ve dvou. A ono to šlo! Velmi záhy po misce přišla Hlava. A ta byla skutečným objevem. Měla vnější, ale také vnitřní reliéf. A navíc – jejím dalším rozměrem, rozměrem, který nemohl poskytnout žádný jiný materiál než právě sklo, v tomto případě sklo tavené ve formě, bylo světlo. Světlo jako nový výrazový prostředek. Světlo, které proměňuje barvu, posunuje valéry, zjevuje, co je skryto uvnitř hmoty.

Brychtová a Libenský tedy tvoří spolu. Přijímají jakoukoli výzvu, hlásí se do soutěží, aby nebyli nuceni zabývat se banalitami, ale mohli hledat. A jedna z výzev je dílo pro světovou výstavu Expo 58 v Bruselu. Vznikají ony zoomorfní kameny, před kterými jsme tenhle příběh začínali vnímat. Reakce jsou ohromující a dostavuje se i ocenění – Velká cena Expa. Stanislav a Jaroslava jsou přítomni instalaci díla. Procházejí se městem i výstavou a už vědí, že to, co bylo po několik let jen dychtivou spoluprací, je náhle něčím daleko víc. Stanislav je ženatý, Jaroslava vdaná, teď už se třemi dětmi. Jenomže cit, který se rodil, aniž si to oba uvědomovali, propuká v Bruselu naplno. Najednou je to jednoduché – jejich budoucí cesta bude společná ve všech smyslech toho slova. V dubnu roku 1963 se koná svatba. „Vzal jsem si nejkrásnější dívku ze Železného Brodu,“ vzpomínal na to později Stanislav. "Udělal jsem dobře a nikdy jsem toho nelitoval. Mám pocit, že podobně i ona. A koneckonců - ani to sklo toho, myslím, nelitovalo." A co na to Jaroslava? „Ani já nikdy nelitovala. Akorát je fakt, že když Stanislav vyhrál konkurz na profesora sklářského ateliéru na pražské UMPRUM, tvrdil: «Neboj se, budu jezdit domů často, i v týdnu.» Učil tam čtyřiadvacet let – a v týdnu nepřijel ani jednou!“ Takže víkendové manželství. Vztah to ale nezabilo a tvorbě dost možná i pomohlo. Přes týden se rodily myšlenky zvlášť, o víkendu se propojily, a mohla se zrodit umělecká díla, která do té doby neměla obdoby nikde na světě.

V čem vlastně spočívala jedinečnost tvorby páru Brychtová-Libenský? Byli první na světě, kdo dokázal, že sklo může být v umění rovnocenné s malbou nebo kamennou sochou. Znovuobjevenou techniku tavení skla ve formě posunuli k netušeným možnostem, opět jako první na světě – nikoho před nimi nenapadlo, že by se touto technologií daly vytvářet velké, ba obrovské objekty. Jejich tvorba přinášela díla, která posouvala architekturu někam, kde také do té doby nebyla, protože právě oni to byli, kdo začali s tvorbou a instalací uměleckých skleněných děl jako součástí architektury. Dokázali obohatit pevný tvar objektu o pohyb, který dodává světlo prostupující dílem. Objevili vnitřní prostor sochy, s nímž do té doby nikdo nepracoval. Kombinovali vnější a vnitřní reliéfy. Nikdy nepřestali hledat. Stali se patrně vůbec nejznámějšími a ve světě nejuznávanějšími českými výtvarníky, jejich díla jsou obsažena v prestižních sbírkách po celé planetě – v Perthu, New Yorku, Coburgu, Los Angeles, Paříži, Amsterdamu, Londýně, Jokohamě…

Jedinečná je i jejich tvorba v páru. Stanislav přišel s nápadem a plasticky propracovanou kresbou a Jaroslava modelovala, dohlížela na technologii a vymýšlela názvy. Fascinující je, že všechno už od počátku vznikalo ve skutečné velikosti. Když například vznikala okna do svatovítské katedrály, musel se dokonce zvětšit ateliér, aby se sem sedm metrů vysoké kresby vešly. Ve skutečné velikosti byl i model, který se odlil do sádry, z té pak vznikl za použití klihu pohyblivý model a teprve potom forma ze šamotu. Pak vylít formu sklem a chladit. Chlazení je alchymie, u velkých objektů trvá i déle než měsíc. A po celou dobu - i při letité praxi a dokonalých znalostech – strach, že to celé praskne.

Po Bruselu přišlo EXPO 67 v Montrealu a s ním Montrealský triptych, tři úchvatné plastiky, které doslova změnily pohled světa na umění vtělené do skla. Následuje další světová výstava – Expo Ósaka 70 a slavná Řeka života. Skleněná instalace „protékající“ celou expozicí s otiskem dívčích nohou a dvou dívčích těl. Původně tu byly ještě otisky vojenských bagančat, které dávaly plastice dosti mrazivý obsah v souvislosti s událostmi v dalekém Československu. Jakkoli straničtí kerberové obvykle abstraktní sklářské umění za ideově nebezpečné neměli (spíš jim většinou chyběl ideový obsah), tentokrát vycítili protiokupační téma a pod pohrůžkou demolice celé plastiky si vynutili vybroušení bagančat a jejich nahrazení neutrálními vlnami. Sláva československé autorské dvojice letěla prudce vzhůru. Na rozdíl od většiny spoluobčanů cestovali po světě, ale málokdy spolu, to komunističtí mocipáni nehodlali riskovat. A tak třeba na olympiádu v Římě směl vycestovat jen Stanislav, zatímco Jaroslava se za ním později vydala s Čedokem. Jak se našli? Stanislav ryl do kamínků smluvený znak, motiv z jedné společné „hlavy“ – polibek. Schovával je na různých místech Říma. A Jaroslava je pak hledala. Právě tenhle nesmírně lidský rozměr jejich vztahu a spolupráce umožňoval jim tvořit pět desetiletí společně. Nebýt Stanislavovy smrti v roce 2002, jejich nevyčerpatelná kreativita by ruku v ruce plynula dál. Paní Jaroslava Brychtová, dnes pětadevadesátiletá, nese ale pomyslný prapor autorské dvojice dál. 

Pojďme se na závěr projít mezi díly dvojice Libenský-Brychtová. Na nábřeží řeky Jizery v Železném Brodě, v červeném domě nesoucím jejich jména, je zcela mimořádná expozice z děl Stanislava a Jaroslavy. Vezme dech komukoli – kumštýři, skláři i laikovi. Dodnes se v odpoledním slunci třpytí i skleněný plášť budovy Nové scény Národního divadla v Praze. V Horšovském Týně zas světlo proniká do sakrálního prostoru skrze nádherná tavená okna. I do kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta prosvěcuje slunce podivuhodné skleněné výplně oken, které jakoby vedly do jiného světa. Na Staroměstské radnici zase dodává prostoru zcela jinou dimenzi Křišťálová stěna. Tavená skleněná plastika, kterou pro svět objevili dva obdivuhodní lidé ze severu Čech, žije dál. Třeba v dílech železnobrodského výtvarníka Zdeňka Lhotského.