Začínat od píky je těžké. Otázka ale je, není-li vlastně v mnohém těžší převzít něco, co je už vybudováno a dobře to funguje. Vystoupit ze stínu otce a zvelebit rodinný podnik, například. Tohle přesně sudičky předpověděly malému Josífkovi Pfeifferů, když se jednoho sychravého listopadového dne roku 1808 narodil na břehu Lužické Nisy, v sednici mlýna v Brandlu.

Jeho tatíkovi bylo tehdy šestadvacet let a on, jako prvorozený syn, zdědil jeho jméno. Josef, teď už psán jako „starší“, byl, jako ostatně většina mlynářů té doby, světaznalý, zcestovalý, nebojácný a hlavně velmi podnikavý člověk. Teď právě sedí na zápraží, oknem k němu doléhá šťavnatý pláč synkův a jemu zraje v hlavě rozhodnutí. Má teď rodinu, další děti jistě přijdou, mlýn je dobrý, ale stačit to nemusí, doba je všelijaká. Už nějaký čas o tom přemýšlel, poptával se, zjišťoval, ale teď se rozhodl – pustí se do obchodu s jabloneckou bižuterií, protože tahle branže zdá se být velmi perspektivní.

Brandl byl od Jablonce na dohled (dnes jeto jeho součást), takže Josef starší byl doslova ve středu současné konjunktury. Navázal styky se sklárnami v Antonínově a Kristiánově, začal odebírat jejich zboží a pustil se do obchodování. A vzal to velkoryse – z dnešního pohledu je ho klidně možné označit za spoluzakladatele dálkového obchodu s jabloneckým zbožím.

Josífek rostl a nebylo pochyb, že ho čeká budoucnost v tátově firmě. Když dokončil své obecné vzdělání v Praze, protože městys Jablonec – tehdy ovšem Gablonz – byl příliš malým hnízdem, než aby tu mohla být takzvaná vzorová hlavní škola, tatík ho hned zapřáhl a začal mu vštěpovat obchodnickou abecedu. Jakmile dovršil sedmnáct let věku, byl poslán do Frankfurtu nad Mohanem, kde nastoupil jako praktikant v bankovním a obchodním domě jednoho otcova zákazníka. V té době už Josef Pfeiffer starší zastával post jabloneckého rychtáře, aniž ovšem tušil, že i v tom ho jednou jeho syn bude následovat, ba ještě ho dalece překoná. Že bude mladý Josef dobrým obchodníkem a vydatnou posilou rodinné firmy, to ale věděl zcela jistě. Po čtyřech letech frankfurtské praxe vrátil se mladík Josef domů a nestačil se divit.

Otcovo podnikání se opřelo o třetí nohu – v Brandlu začala vedle budov mlýna vyrůstat přádelna bavlny, jedna z prvních textilních továren v Jizerských horách. A o pět let
později se k ní v těsném sousedství přidala další přádelna. Rodinná firma vzkvétala, Josef byl ve svých sedmadvaceti otcovým společníkem a podílníkem. Prodejní sklady byly nejen v Jablonci, ale také v Josefovi dobře známém Frankfurtu. Obchodovalo se s bižuterními kameny, perlemi a perličkami, knoflíky, devocionáliemi, lustrovými ověsky i kovovou bižuterií, a to po celé Evropě – v Rakouském císařství, Německu, Itálii, Švýcarsku, Holandsku, Belgii, Francii i Anglii a dokonce až v dalekém Rio de Janeiru. Když otec Pfeiffer zemřel, bylo Josefovi jedenatřicet a stal se nejstarším společníkem.

Hodně cestoval – objel de facto většinu míst, kde firma obchodovala. Jeho prozíravost, schopnost vyjednat dobré podmínky i jeho kontakty a obchodní strategie nesly
ovoce - firma Josef Pfeiffer & Co. se stala nejvýznamnějším jizerskohorským exportním domem a největším vývozcem kovové bižuterie. Stalo se to i díky tomu, že Josef až
pedanticky dbal na kvalitu a na průběžné rozšiřování obchodního portfolia.

Josef, spolu se svými bratry, navazoval na otcovy praktiky a dál rozšiřoval nejen působnost firmy, ale také její činnost. Do rodinného impéria přibyla palírna kompozice a Pfeifferové už tedy sklo nejen nakupovali, ale také vyráběli. A skvěle! Věnovali nemalé částky na výzkum, snažili se objevit nebo alespoň převzít nové technologie. Poměrně záhy se dostavily i
úspěchy na výstavách. Na průmyslové výstavě ve Vídni roku 1845 se firma prezentovala imitacemi drahokamů, které – jak poznamenal soudobý zpravodaj – „svou bohatostí,
krásou barev, čistotou brusu a především nízkou cenou musí budit pozornost.“ Rozvíjela se samozřejmě i textilní výroba, modernizovaly a racionalizovaly se provozy. K tomu se Josef Pfeiffer pustil i do investic v oblasti nemovitostí, především nákupu pozemků – firma jednoduše řečeno letěla vzhůru.

Sudičky mohly být spokojené. Jenže nebyly. Jedno vřeteno osudu se ještě odvíjet nezačalo. A bylo to vřeteno opravdu mocné a významné. Na Josefa totiž, jako tehdy na mnohého
úspěšného podnikatele, čekala politika. Byla to cesta chvílemi dost trnitá, ale vedla až k čestnému titulu „otec města Jablonce“. Zvláštní, ta lidská paměť. Na to, že někdo
vybudoval významnou firmu, že dal práci stovkám, ba tisícům lidí, že dřel, cestoval, jednal, překonával krize, vymýšlel nové cesty – na to se rádo a brzy zapomíná. Stačí ale třeba jen letmá účast v politice – a na nesmrtelnost může být zaděláno. Ne každý si to zaslouží – Josef Pfeiffer ale bezesporu ano.

Ještě než se pustíme do sledování jeho politické cesty, podívejme se, jak to sudičky zaonačily s jeho osobním a rodinným štěstím. No, zpočátku tedy Josefovi moc nepřály. Ještě za otcova života se Josef oženil. Brzy se mu narodil syn, ale nedožil se ani pěti měsíců. K tomu všemu velmi brzy po něm odešla na věčnost i Josefova žena. Na truchlení ale nebyl čas, v té době se chystalo spuštění druhé přádelny v Brandlu. Jenomže nezapomeňme, že se psala teprve první polovina 19. století a početná rodina, především pak mužští potomci, bývali tradiční a jedinou zárukou budoucnosti rodinné firmy. A tak se po dvou letech vdovství Josef žení znovu. A děti přicházejí na svět utěšeně a jedno po druhém… jenomže pouze dcery.

Už je jich pět – a dědic pořád ne a ne se narodit. Konečně roku 1846 přichází na svět syn Bruno a během času ještě další tři mužští potomci. V roce 1860 přivítali manželé Pfeifferovi třináctého, už posledního potomka. Sedm dcer, čtyři synové. Budoucnost. Jenomže, jak ta budoucnost bude vypadat? Tak podnikavý a schopný muž jakým je Josef Pfeiffer na ni odmítá čekat s rukama v klíně.

Už v roce 1845 se zásadně vkládá do boje o vedení trasy nově budované říšské silnice a i díky němu je tahle zásadní komunikace nakonec vedena přes Jablonec. Stejně jako otec, i on se stává hlavou jabloneckého ostrostřeleckého sboru. A pak nad Evropou zahřmí a bouře revolučního roku 1848 probudí demokratizační procesy. Josef Pfeiffer je jedním z prvních,
kdo do Jablonce přináší zvěsti o vídeňské březnové revoluci a brzy je jmenován do čela rychle vytvořené Národní gardy. Je jen přirozené, že Josef okamžitě kandiduje na místo v čele obce. Nějaký čas panuje v Jablonci dvojvládí – to když souběžně úřaduje starý rychtář i nový předseda obecního zastupitelstva.

O dva roky později je definitivně jmenován jabloneckým starostou Josef Pfeiffer. Okamžitě se vzdává starostenského platu a poukazuje ho na dobročinné účely – a bude tomu tak po celých dlouhých sedmnáct let jeho starostování. Většina jabloneckých ani netušila, jak šťastné to bylo rozhodnutí. V čele městyse teď stojí skvělý a předvídavý hospodář, který dokáže velmi rychle navýšit a zmnožit majetek obce. Starosta Pfeiffer dokáže dokonale využít konjunkturu a světový zájem o jablonecké zboží, pod jeho vedením se z Jablonce stává „rakouská Kalifornie“, roste počet obyvatel i pracovních míst. Hlavním zájmem starostovým je především doprava. Jako podnikatel dobře ví, že dopravní dostupnost je základním předpokladem úspěchu a prosperity, takže se horečně staví nové silnice. Staví se i nemocnice, vzniká Spořitelna, do jejíhož čela se opět staví Josef Pfeiffer, který okamžitě umožňuje snadné získání úvěrů pro místní podnikatele.

Josef Pfeiffer prosadí a realizuje stavbu druhého jabloneckého náměstí s reprezentativní neorenesanční budovou radnice (dnes tu sídlí Městská knihovna). Město dostává
urbanistický řád. Vzestup jabloneckého starosty Pfeiffera je nezadržitelný – je zvolen poslancem Zemského sněmu v Praze a delegován dál, do Říšského sněmu ve Vídni. A pak, v posledních březnových dnech roku 1866, přichází jedno z vyvrcholení působení osvíceného starosty Pfeiffera – Jablonec je slavnostně povýšen na město.

Když o několik měsíců později vtrhnou na sever Čech Prusové a procházejí Jabloncem, starosta Pfeiffer prokazuje rozvahu a statečnost a zabrání tendencím vyvěsit bílé vlajky, takže se mladičké město nevzdá. Císař František Josef ho za to odměňuje rytířským křížem. Starosta Pfeiffer hájí zájmy města dál – v jabloneckém Okresním zastupitelstvu, v liberecké Obchodní a živnostenské komoře…

Žádný strom ale neroste do nebes. Poslední lednový den roku 1869 se Josef Pfeiffer necítí dobře. Dnes do úřadu nepůjde, zkusí to vyležet. O čtyři dny později umírá. Jablonec truchlí. Lidé vědí, že nahradit personu Pfeifferova ražení bude nemožné. Dalšího dne vychází nekrolog, ve kterém se lidé se zasmušilým přitakáváním dočítají: „Není v Jablonci žádná pro obec potřebná instituce, k jejímuž vzniku by Josef Pfeiffer nedal impuls nebo ji v počátcích obětavě nepodporoval.“ A nám, současníkům, může být při čtení těchto řádků také smutno.

To, co bylo pro naše předky logické, že totiž ti úspěšní, kteří se vlastními schopnostmi vypracovali mezi elitu, zcela samozřejmě a za značných osobních finančních injekcí
podporovali veřejný život a nebáli se ho vést a řídit směrem k obecné prosperitě, je dnes spíše raritou. Jablonec měl to štěstí, že v jeho čele stál sedmnáct let muž, který věděl, co
dělá. Město i nadále vzkvétalo a prožívalo konjunktury i recese zájmu o nejzářivější místní artikl, bižuterii. To, co kdysi začal Josef Pfeiffer starší a zdokonalili pak jeho synové, bylo i nadále svrchovaným zájmem jabloneckých – získat co možno největší odbyt na světových trzích. A objevovat trhy nové.

A nedlouho po Josefově smrti se jeden takový nový trh objevil. A byl gigantický. Britská Indie. Začalo to foukanými metalizovanými perlemi a především banglemi – náramky, které měly pro hinduistické ženy zásadní rituální – a ovšem také módní – význam. Vývoz nabíral na obrátkách, úspěch byl ohromující. Začalo se uvažovat o nových formách dopravy. A v roce 1912 se export do Indie dočkal zlomu – v loděnicích San Rocco di Trieste v Terstu byl slavnostně spuštěn na vodu moderní rychloparník, v té době největší loď rakousko-uherské obchodní flotily. Byl 137 metrů dlouhý a při výtlaku přes 8 tisíc tun dokázal vyvinout rychlost 30 kilometrů v hodině. Na jeho křtu byl přítomen i tehdejší starosta města Jablonce nad Nisou, Adolf Posselt. Proč? Inu především proto, že loď nesla hrdé jméno – „Gablonz“.

Pojmenování vyplynulo dosti logicky, neboť parník byl sice připraven přepravovat 180 pasažérů v kajutách první, druhé i třetí třídy, jeho hlavním úkolem ale bylo převážet přes
Středozemní, Rudé a Arabské moře do Kalkaty, Bombeje nebo jiného indického přístavu – jabloneckou bižuterii. Je škoda, že u toho nemohl být Josef Pfeiffer. Zasloužil by si to. Bez něj by jablonecký export bižuterie nikdy nedosáhl úspěchů, kterými se chlubí do dnešních dnů.