Jsou na světě místa, která jakoby měla čarovnou moc. Cokoli tu uděláte, to se zdaří. A i kdyby se tu a tam přece jen nedařilo, všechno se zase k dobrému obrátí. Jedno takové místo je na Novém Světě v Krkonoších. Dnes je to součást Harrachova, ale na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století to byla jen osada, kde se rod Müllerů rozhodl vystavět sklárnu. Ellias Müller to udělal proto, že tři okolní sklárny postupně ukončily provoz. To bývalo dosti obvyklé – když došlo dřevo, sklárna skončila a vystavěla se jiná tam, kde bylo dřeva dost. Ellias měl ale sen. Vybudovat sklárnu, kterou nic podobného nepotká. Nakonec se to skutečně povedlo, protože sklárna na Novém Světě funguje dodnes, už více než tři sta let a to téměř nepřetržitě. Ona je to totiž dost možná nejstarší kontinuálně fungující sklárna na světě! Buďme ale upřímní – Ellias Müller ani jeho synové by to sami nikdy nedokázali. Možnost vozit dřevo ze vzdálenějších lokalit, to totiž tehdy mohli jen majitelé rozsáhlých panství. V případě Nového Světa rod Harrachů, který v prvním roce osmnáctého století dokončil svůj přesun do Krkonoš, když koupil město Jilemnici a jilemnické panství.

Ellias tedy postavil huť. Pravda, ne za své, musel si vypůjčit od rokytnického faráře, proto se také sklárně zpočátku říkalo Farářova huť, ale brzy ji splatil, dost možná i proto, že se sklárně začalo skvěle dařit. Huťmistr Müller tvrdošíjně vsadil na kvalitu, a ta se postupně prosadila. Nemohl tušit, že tím vepsal sklárně do osudu, že právě kvalita bude jednou provždy její alfou i omegou. Když Ellias v roce 1730 zemřel, stal se jeho nástupcem jeho nejstarší syn Jan Josef Müller. I jemu se dařilo, prestiž sklárny stoupala.  Harrachové samozřejmě vývoj sklárny sledovali a byli velmi pyšní, že z hutě na jejich panství vycházejí kvalitní a žádané výrobky. Sklářství bylo perspektivní, jistě by se do něj sami vložili, ale nebyl čas. Ten totiž zabírala politika. Ve službách vídeňského dvora působili Harrachové po celé Evropě. Díky tomu ale také mnoho viděli a znali. A seznámili se i s trendy evropské sklářské produkce. 

A politika jim nedala pokoj ani v Krkonoších. V roce 1742 Rakouské císařství ztratilo převážnou část Slezska, a Krkonoše, do té doby chápané jako jedno území, byly najednou rozdělené hranicí. Okamžitě se rozvinulo velmi efektivní pašování, jemuž se nedařilo zabránit ani nejrafinovanějšími celními opatřeními. Skleněné pašíři přenášejí do Pruska k zušlechtění a pak stejnou cestou zpátky, ovšem už za podstatně vyšší cenu. Jediná šance, jak tomu zabránit, byla vytvořit kompletní škálu výroby a zušlechťování skla na rakouské části hor. A na to Harrachové – kteří byli ve Vídni u všeho podstatného – zareagovali velmi rychle. Nejdřív se úspěšně pouštějí do textilní produkce a hned potom přichází na řadu sklo. V roce 1764 Arnošt Quido hrabě Harrach odkupuje sklárnu na Novém světě od Jana Josefa Müllera a zároveň mu velmi prozíravě svěřuje technické vedení sklárny a i další posty obsazuje skvělými odborníky. Tradiční kvalita sklárny zůstává zajištěna. K několika už fungujícím dílnám na zušlechtění vyrobeného skla rychle přibývají další, takže na Novém Světě vzniká finální produkt, který je třeba už jen zabalit a odeslat zákazníkům. Kontakty rodu Harrachů pochopitelně přispívají k rozšíření odbytu. 

Do konce osmnáctého století zbývají už jen čtyři roky, když se další z hraběcího rodu, Jan Nepomuk Arnošt, rozhodne vzdát se dosavadní politické kariéry a být daleko aktivnější při správě svých krkonošských statků. Je toho věru zapotřebí, protože před nedávnem větrná smršť zničila obrovské plochy lesů a sklárna na Novém světě přestávala být rentabilní. Hrozil jí i zánik. To by ovšem byla doslova tragédie pro místní lidi a dosti nepříjemná věc i pro příjem rodové kasy. A to Harrachové nechtěli dovolit, na to měli příliš silné sociální cítění. Jan Nepomuk začal stejně prozíravě, jako jeho otec – v první řadě vsadil na špičkové odborníky ve vedení sklárny. Zároveň se ale pustil do mnohých změn, které byly v rámci českého sklářství často vysloveně průkopnické. Vydal pracovní řád, zavedl pravidelnou týdenní mzdu, zakázal nahrazování peněz naturáliemi. Vznikla nejstarší kolektivní smlouva v dějinách českého sklářství. Brzy následovalo i zřízení penzijního fondu pro skláře. Všechno už zase začalo vypadat dobře, když nad Rakouskem velmi zlověstně zahřmělo a jako blesk udeřil státní bankrot. Zaměstnanci sklárny se dostali do tak svízelné situace, že to začalo vypadat na vzpouru. Hrabě Harrach tehdy nechal svolat všechny zaměstnance k jednání o nastalé situaci. Všeobecná drahota ničila dělníky, Harrach měl ale oprávněné obavy, že když zvýší mzdy, stoupnou ceny zboží a sklárna nedokáže konkurovat na světových trzích. Argumentoval dělníkům zánikem mnoha skláren v okolí a také tím, že je rozhodně lepší práce špatně placená, než žádná. To byla sice pravda, ale vykládejte to otci čtrnácti dětí… Nakonec dojde ke kompromisu – mzdy se sice zvýší, ale jen do doby, než drahota pomine. Hrabě ovšem ví, že chce-li, aby sklárna přežila, nestačí přešlapovat na místě, a tak navzdory krajně nevlídnému finančnímu klimatu investuje do modernizace sklárny. Navíc přistoupí i k vypsání cen za návrhy technických zlepšení a nechá se přimět i k založení kreslířské školy. 

A rodová linie pokračuje Janovým synovcem Františkem Arnoštem hrabětem Harrachem. Jenomže nástupy do správy panství jakoby snad byly prokleté. Už rok po nástupu musí František řešit masivní katastrofu – sklárna totiž vyhoří bezmála do základů. Jiný by složil ruce a rezignoval, ne tak Harrach! Vybudujeme novou sklárnu z kamene, ta neshoří, řekne si, a tak se zase jednou ukáže, že všechno zlé je pro něco dobré. Nová sklárna raketově odstartuje k nebývalému úspěchu a prosperitě. Během dvaceti let naroste počet zaměstnanců na dvojnásobek! A jak se zlepšuje postavení sklářů, zlepšuje se i jejich zajištění, protože sociálně velmi prozíraví Harrachové dál prohlubují systém penzijního fondu. A je to opět nejen empatické, ale především taktické – hrabě Harrach tak se tak účinně brání nebezpečí odchodu špičkových odborníků ke konkurenci.

Kdopak je dalším z Harrachů v čele sklárny - Jan Nepomuk František hrabě Harrach. Co myslíte – jemu se katastrofy po nástupu vyhnou? Bohužel ne. Tři roky je správcem – a červený kohout udeří znovu. Stavba už je kamenná, ale stejně jde o pohromu. A tu Jan Nepomuk poprvé osvědčuje své mimořádné schopnosti – provoz je plně obnoven za třináct měsíců od požáru! Zapojili se všichni – na svážení stavebního dřeva byli využiti i silnější brusiči a skláři. Jan Nepomuk se i později ukazuje jako výborný správce, skvělý hospodář a vynikající obchodník. Navíc je aktivním českým vlastencem a jeho významným motivem je rozvoj Krkonoš. Zasazuje se o vylepšení silniční dopravy, rozšíření železniční sítě i rozmach turistiky, která do kraje přináší další peníze. V řízení sklárny jde ještě dál než jeho předchůdci - velmi dobře se vyzná v provozu, posuzuje a stvrzuje návrhy nových výrobků, dokáže rozpoznat kvalitu a odbornost zaměstnanců a ty nejlepší také patřičně motivuje a odměňuje. Je také velice obratným organizátorem výstav. Opakovaně je pověřován organizací rakouské účasti na světových výstavách a jeho velkou zásluhou je i Jubilejní zemská výstava v Praze roku 1891. Harrachův pavilon i expozice skla v ústředním pavilonu tu budí obrovskou pozornost, minimálně stejnou, jako tomu bylo na předešlých výstavách v Londýně nebo Antverpách. Jan Nepomuk při všech příležitostech prosazuje český průmysl a co je už úplně raritní – opatřuje své expozice českými nápisy, a to dokonce i na výstavách ve světě!

V té době je inovativnost novosvětské sklárny už opravdu legendární. Kupci z celého světa snaží se být osobně přítomni na Novém Světě a přesvědčit se, co je nového. Zdejší produkce se kromě celé Evropy dodává i do Severní a Jižní Ameriky, do Ruska, Indie a dokonce Austrálie. A kvalita je, jak jinak, špičková. V osmdesátých letech 19. století pracuje ve sklárně na pět set lidí! O dvacet let později se výrobky zušlechťují v sedmi brusírnách, dvaadvaceti malířských a deseti ryteckých dílnách. Jakoby prosperitu a úspěch sklárny nemohlo nic zastavit. Jenomže škodolibá smrt si v roce 1909 vezme Jana Nepomuka k sobě. Jeho pohřeb do nádherné rodinné hrobky v Dolní Branné se stává manifestací loajality, za rakví jde několik tisíc lidí a jejich smutek je velmi upřímný. Končí nejslavnější epocha novosvětské sklárny, končí doba osobní svázanosti majitele se sklárnou. To, co dokázal sklárně dát Jan Nepomuk, to už nedokáže žádný z jeho nástupců. Tedy… jeden přece. Ale to bude muset Mumlavou protéct ještě hodně vody.

Tedy, ne že by Janův syn Otto nechtěl. Jenomže přebírá skvostné dědictví v příšerné době. Vypuká první světová válka. Otto dělá, co může, snaží se, aby zaměstnanci sklárny a jejich rodiny netrpěli a neváhá na to použít vlastních prostředků. Po válce vzniká Československo a Otto je postaven do podobné situace jako jeho předci po ztrátě Slezska – také teď se část jeho aktivit ocitne za hranicemi jiného státu. Sklárnu se v té době nedaří oživit ani v letech relativně příznivých, natožpak v období krize, kdy sklárně dokonce hrozí zánik. Jenomže – vzpomeňte si – Nový Svět je kouzelné místo. A tak sklárna – pravda, především díky státní půjčce – opět přežije. Když se konečně začne trochu dařit, Otto umírá. Jeho syn Jan Nepomuk Antonín musí vypít kalich hořkosti opravdu až do dna. V rychlém sledu následuje Mnichov, zábor Sudet a jasně daná podmínka, že veškeré podniky musejí vést Němci. Je jen jediná možnost, chce-li dostát rodinnému dědictví. Přestože Harrachové po dlouhá desetiletí chápou sami sebe jako českou šlechtu, nezbude, než přijmout říšské občanství. Na chvíli to pomůže, ale Němci mají jiné plány. Když to nešlo tak, půjde to jinak. Nejdříve dosadí na ředitelské místo svého člověka, jistého Rudolfa Endlera, a v roce 1943 hraběte Harracha nevybíravě donutí k prodeji sklárny hluboko pod cenou – právě zmíněnému Endlerovi. Jan Nepomuk vyklízí kancelář a horlivě organizuje podloudnou činnost. Tahle válka přece nemůže trvat věčně a hned po ní se Harrachové na Nový Svět jistě zase vrátí. A tak nechává zabalit všechny vzorky a uložit je do místnosti za vzorkovnou a dveře přikáže zazdít. Nemůže ovšem tušit, že o dva roky později zemře v zajateckém táboře na úplavici. O to méně pak může tušit, že právě ten vynucený prodej znemožní jeho rodu usilovat po návratu demokracie do českých zemí o navrácení sklárny. S tou se jeho odchodem rod Harrachů loučí.

V pořadí teprve čtvrtým majitelem novosvětské sklárny stává se po rudém převratu československý stát. Sklárna je postupně součástí několika podniků, funguje a ani teď neslevuje z kvality, kterou jí kdysi předurčil zakladatel Ellias. Její výrobky prodává Skloexport – a zase po celém světě. Děje se tak až do roku 1993, kdy padne rozhodnutí nabídnout sklárnu novému soukromému vlastníku. A v té šťastné chvíli vstupuje na novosvětskou scénu, po rodu Müllerů a Harrachů, už třetí vlastnický rod - Novosadové. Vystudovaný právník, ale také erudovaný sklář, František Novosad, se po třiadvaceti letech práce v lustrárně v Kamenickém Šenově rozhodl, že do toho půjde a přijme výzvu svého života. Sklárna pod jeho vedením začala vzkvétat jako kdysi za Harrachů. František ale tušil, že nemusí být vždycky tak dobře. Věděl, že stůl o jedné noze nestojí a navíc tak trochu slyšel trávu růst – aktivity Skloexportu se podle něj blížily ke konci a čeští skláři v té době uměli skvěle vyrábět, ale vůbec ne prodávat. Jeho chmurné představy se naplnily a sklárny začaly padat jak mouchy. On ale držel prapor té nejstarší a nehodlal prohrát. V době, kdy v Česku bylo jen sedm minipivovarů, pustil se do budování osmého. Pivovar vedle sklárny, to byl skvělý nápad. Když navíc rekonstruoval starý kamenný Panský dům a umístil v něm exponáty z tajné místnosti za vzorkovnou, měl další magnet – muzeum s ucelenou sbírkou produkce jediné sklárny – a to byla a je světová rarita. A turisté tahle lákadla neoslyšeli – proudili sem z celého světa. Sklárna díky tomu přežila a dnes má celý komplex, doplněný ještě o pivní lázně, návštěvnost, jakou by mu záviděl kdekterý český zámek. 

Novosvětská sklárna utěšeně pracuje. Udržela si princip vysoké kvality a díky prozíravosti majitelů dokáže i při vysokých cenách konkurovat levnému sklu z Turecka, Číny nebo Vietnamu. Možná je to i proto, že přes veškeré modernizace probíhá tu výroba v mnohém stejně jako před sto lety. Památkově chráněná brusírna, další světový unikát, totiž není jen skanzenem – ona jede naplno i ve třetím tisíciletí! Technologie z roku 1895 postavená na pohonu vodní turbínou a broušení na přírodních brusných kotoučích funguje a vyráží dech exkurzím, ať přijedou odkudkoli. A v huti? Tam se fouká dodnes ručně a pořád je to koncert mistrů. 

František Novosad ví, že má komu předat své dílo. Vyznává filozofii, že majetek není k tomu, aby se vlastnil, ale aby se spravoval pro budoucí generace. Vpravdě šlechtický přístup. Jeho syn Petr a maličký vnuk Jakub jsou zárukou, že to všechno má smysl. Aby ne, když podnikají na místě s čarovnou mocí. 

Příběhy se odvíjejí a prolínají. Když v roce 2013 pořádali Harrachové rodovou sešlost na někdejším jilemnickém panství, přijelo na ni bezmála šedesát příslušníků rodu. Co tak asi říkali tomu, jak se na Novém Světě činí rod Novosadů? Inu, to se dá snadno uhodnout podle toho, že otce i syna Novosady na svou slavnost přizvali. Paní Eleonora, která ještě pamatovala sklárnu v majetku Harrachů, je přivítala, představila a konstatovala, že je ráda, že někdejší výkladní skříň rodu Harrachů se dál blyští, vynachází se ve skvělé formě a dál vsází na kvalitu. František Novosad je prostě důstojný nástupce Jana Nepomuka Františka hraběte Harracha.