Na kozlíku formanského vozu seděl zasmušilý mladík. Koník právě zdolával táhlý kopec do Kamenického Šenova a forman dlouze potáhl z dobře nakouřené dýmky. „A kerýho Palmeho voni sou? V Šenově jich je požehnaně.“ „Pantáta je pekař.“ Chvíli bylo slyšet jen klapot kopyt. „Tak ve Vídni a v Praze byli, říkaj. To tedy koukaj vyprávět, mladej, ať nám cesta líp utíká.“ Mladík se ušklíbl a neochotně se rozpovídal. Brzy ale zjistil, že je mu s každým slovem lehčeji, a tak to vzal zeširoka. 

Jak musel odmalička vstávat za tmy a pomáhat tatíkovi v pekárně, protože rodiče živili deset dětí, jak mu to ve škole šlo, že nosil jenom pochvaly, jak ho po škole rodiče dali učit pasířem v České Kamenici u mistra Klingera i jak pak pokračoval v učení u mistra Schönberga doma v Kamenickém Šenově. „Hm, pasíř, to je poctivý řemeslo,“ zahučel uznale forman. Měl pravdu – pasíři byli tehdy vyhledávaní, dokázali velmi jemně pracovat s kovem a vyrobit nejrůznější ozdoby, sponky, přezky, knoflíky i třeba kliky. Konkrétně na severu Čech se ale specializovali především na výrobu kovových komponentů svítidel a lustrů.

Elias Palme, neboť tak se mladý pasíř jmenoval, pokračoval ve vyprávění. Líčil, jak se po získání výučního listu vydal na zkušenou do Prahy a pak i do Vídně, jak se mu dařilo a kolik toho kde odkoukal a co se přiučil. Když došel až k tomu, jak ho v Rakousích zastihl povolávací rozkaz na vojnu, posmutněl. Musel všeho nechat a vydat se do Prahy. Na vojnu ale neměl ani pomyšlení, táta na něj doma čekal jako na smilování, každé ruce dobré a vyučený pasíř, to mohlo být pro rodinu požehnání. A tak dal dohromady, co měl a co dokázal vydlužit, a z vojny se vyplatil. Pak ovšem nezbylo, než se vrátit domů a rychle se poohlédnout po nějaké práci.

Kůň frknul a zvolnil krok. Byli na kopci a před nimi už nad obzorem rostla svatojánská kostelní věž. Kamenický Šenov ještě pospával, jen u Palmů v pekárně se už svítilo. Elias si nevesele povzdechl. Začínat s dluhy… tak si to věru nepředstavoval.

Kamenický Šenov byl tehdy, na konci první poloviny 19. století, proslaveným sklářským městem. Už více než sto padesát let tu skláři vyráběli podivuhodné sklo, které se vzhledem velmi podobalo přírodnímu horskému křišťálu – však se mu také říkalo český křišťál. Mistři skláři se ho postupně naučili leštit a brousit s takovým fortelem, že rozkládalo světlo dosud zcela nevídaným způsobem, a tak začalo v podobě malých výlisků nacházet uplatnění na stále více vyhledávaných svítidlech a lustrech. Zdejší obchodníci se sklem vůčihledně bohatli a stavěli si výstavné domy. 

V době, kdy se mladý Elias vracel domů, bylo jeho rodné město výrobou lustrů už proslulé. Aby také ne, vždyť v sousední Práchni už v roce 1724 pasíř Josef Palme získal povolení k výrobě lustrů a tím se vlastně započala průmyslová výroba svítidel v Čechách. Jeho lustry zdobily třeba zámek Hof a skvělé slavnosti pod nimi pořádali princ Evžen Savojský i arcivévodkyně Marie Alžběta. Česká svítidla zdobená křišťálovým sklem byla brzy ozdobou zámků a paláců od Skandinávie, přes Rusko, Turecko, Španělsko a Francii až po Nizozemsko.

Panečku – pasíř z Práchně! A Palme k tomu, i když to byla jen shoda jmen. Eliasovi to nešlo z hlavy už dávno. Už v učení se seznámil s výrobou skleněných a bižuterních ozdob a na svém vandru poznal mnohé technické novinky. „Jednou… jednou budu vyrábět křišťálové lustry, nad kterými bude žasnout celý svět!“ vyhrknul tak nahlas, až forman na kozlíku leknutím nadskočil. Pokýval hlavou a myslel si své. Tihle mladí si hned myslí, že právě jim bude patřit svět…

Od Eliasova návratu uplynulo několik let. Několik těžkých let. Elias si našel místo u pasířského mistra Uhleho a vědom si svých dluhů, pracoval do úmoru. Byl pilný i šikovný a po čase se mu začalo dařit natolik, že dluhy poplatil a ještě mu zbyla pěkná sumička do začátku vlastního podnikání. Tatík byl na něj pyšný a podporoval ho – přenechal mu vejminek, aby si v něm mohl zřídit dílnu. Kde by ho bylo tehdy napadlo, kam až to jeho syn dokáže dovést.

Elias vsadil všechno na jednu kartu a šel za svým snem. Přestože vyrábět luxusní lustry a svítidla bylo velmi náročné, pustil se do toho. Čekala ho výroba skleněných zdobných a nosných článků i kovových částí a samozřejmě práce návrhářská, chtěl-li, aby jeho lustry byly jedinečné. A to on chtěl. Psal se rok 1849, když zaregistroval svou vlastní firmu. O čtyři roky později se z dílny ve vejminku stěhoval - koupil v Kamenickém Šenově dům, který, jak šel čas, upravoval, přestavoval a dostavoval. To už se k němu připojil i jeho bratr Fritz. Firmě se dařilo, rostla a rostl i její význam, který brzy přerostl region severních Čech. Originální ověsové lustry Eliase Palmeho začaly pronikat do světa. Firma Elias Palme se tím začala vzdalovat konkurenci a její produkce se stala unikátní dokonce i v tak prestižním sklářském regionu, jakým bylo právě Křišťálové údolí. 

Elias Palme ale nebyl jen zručným a nápaditým řemeslníkem. Byl nadán schopností oslovit a motivovat lidi a také se o ně nadstandardně postarat. Velmi brzy zavedl zdravotní pojištění, a to v době, kdy to ještě ani zdaleka nebylo běžné. Vyžadoval disciplínu, ale sám byl ze všech nejukázněnější, věděl, že osobní příklad je nad tisíc příkazů. Nejvyšším zákonem ve firmě byla absolutní kvalita. „Budeme vyrábět jen tolik, aby bylo možné každý výrobek osobně prohlédnout a zkontrolovat,“ říkával. Jeho talent zdokonalovat organizaci a harmonizaci práce jednotlivých sklářů a pasířů, byl až nezvyklý. Díky tomu se zakázky doslova z celého světa jen hrnuly a byly mezi nimi i vysoce náročné a nezvyklé požadavky. Produkce se zvyšovala a kvalita zůstávala na stejně vysoké úrovni. Právě v tom byl jeden ze základů rostoucího úspěchu firmy. Dalšími byl originální design a moderní vybavení. Elias byl odjakživa velký příznivec modernizací a technologického pokroku, a co se kde objevilo v oboru nového, chtěl mít. Už v roce 1876 například zřídil jednu z prvních kulíren a brusíren na parní pohon v severních Čechách. 

Prestiž firmy raketově vzrůstala a ani významná ocenění na sebe nedala dlouho čekat. První přišlo na světové výstavě ve Vídni, to se psal rok 1873, další pak o patnáct let později na světové výstavě v Barceloně.

Elias ale nebyl žádným otrokem firmy. Už dva roky po založení firmy se oženil s Johannou, dcerou malíře skla a obchodníka se sklem. Postupně se jim narodilo osm dětí. Elias, jak to bylo v té době obvyklé, nejvíce spoléhal na své syny. Čas ukázal, že oprávněně.

První vstoupil do otcovy firmy Reinhold v roce 1874 – to mu bylo právě dvacet. Jako absolvent techniky v Mittweidě, který se vyučil pasířství u otce a částečně i v Berlíně a Anglii, převzal vedení kovodílen. Mladší Franz Friedrich začal v otcově firmě pracovat jen o rok později, ve věku pouhých sedmnácti let. Jeho nadání bylo obchodní, to Elias rozpoznal velmi rychle. Proto umožnil synovi cestovat po celé Evropě. Franz Friedrich nasbíral spoustu zkušeností, a protože byl po otci, nadchly ho i mnohé technické inovace, které po návratu začal okamžitě s otcem probírat, a mnohé z nich pak byly zavedeny do výroby. Jeho osobní iniciativou bylo zřízení fotografické laboratoře, v níž pak byly vytvářeny vzorové katalogy.

Zbývalo jen deset let do konce převratného devatenáctého století. Třiašedesátiletý Elias Palme věděl, že jeho firma, jakkoli v té době se sty zaměstnanci největší lustrárna v celém Rakousku-Uhersku, má potenciál k dalšímu růstu. Jeho synové se stali podílníky, rodinný tým navíc posílil i čtyřiadvacetiletý Gustav Adolf, který začal pracovat jako prokurista. Když pak Elias o tři roky později onemocněl, mohl si být jistý, že jméno Palme zůstane na špici, že jeho lustry budou dál dobývat svět. Cítil, že se blíží smrt a ohlížel se za svým životem. Byl spokojený. Vybudoval jednu z nejprestižnějších firem v Evropě, vnesl do svého oboru mnohá technická i umělecká zlepšení, zajistil rodinu, a výrazně přispěl k rozvoji Kamenického Šenova, kde bezmála třicet let působil i jako radní. Nejvíce patrná byla jeho láska k rodnému městu po ničivém požáru v létě roku 1868. Elias Palme nejenže na místě svého shořelého podniku vystavěl novou továrnu, ale začal pracovat i na obnově celého města. Z jeho popudu a za jeho peníze byly také postaveny vily pro zaměstnance – mimochodem tak, aby ze všech byl výhled na továrnu. 

Na Silvestra roku 1893 sněžilo. Děti nadšeně vybíhaly s dřevěnými rohačkami z domů, metaři se od rána činili, starý rok se pomalu chystal ke svému konci. Ke konci svého života chystal se i Elias Palme. Díval se z okna. Vločky hustě padající s nebe vypadaly jako křišťálové ověsky, ze kterých celý život vytvářel nejkrásnější lustry světa. Pak zavřel oči a vykročil vstříc světlu. Kam jinam by taky právě on mohl směřovat.

Je-li život člověka smysluplný, jeho dílo smrtí nekončí. Druhá generace lustrařského rodu Eliase Palmeho plynule navázala na otcovo dílo a věhlas firmy, jak otec doufal, dál vzrůstal. Firmu teď vedli tři společníci, Eliasovi synové Reinhold, Franz Friedrich a Gustav Adolf. Jejich plány byly smělé. Do dvou let byla zřízena pobočka v Berlíně. Stará továrna už nevyhovovala, rozhodli se tedy vybudovat novou, moderní, krásnou. Okolní města se začala předhánět v nabídkách pozemků zdarma, ale jméno Palme bylo a je spojeno s Kamenickým Šenovem. A tak nová továrna nevyrostla ani v České Kamenici, ani v Novém Boru, ale v místech zvaných Na Skřivánku na jihozápadním okraji Kamenického Šenova. 

A byla to továrna tak krásná, že jí místní začali přezdívat Zámek anebo také – a tohle jméno se udrželo dodnes – Eliáška.  Za nádherným průčelím zdobeným v duchu secese byly ukryty sklářské provozy, brusírna, kulírna, slévárna, soustružna, pasírna, lakovna i galvanická laboratoř, jakož i kanceláře a výstavní sál. Stavba trvala pouze půl roku, 1. listopadu 1905 bylo hotovo a výroba mohla začít. 

Firma dál roste. Na prahu nové republiky, v roce 1919, vzniká pobočný závod v pojizerské Smržovce – brusírna křišťálového skla a sklářská rafinerie. Elias Palme & Co. už zaměstnává pět set lidí, jen o deset let později jich bude dvojnásobek. I prestiž firmy vzrůstá. V roce 1928 je z Kamenického Šenova do hlediště Královské opery v Římě převážen v té době největší křišťálový lustr na světě o průměru deseti metrů. V dalších deseti letech exkluzivní zakázky doslova prší – firma Palme vytváří lustry pro operu La Scala v Miláně, hotel Waldorf Astorie v New Yorku, 11m vysoký a 6m široký křišťálový lustr pro operu v Sydney, dodává osvětlení do paláce tureckého sultána, do divadla Albee v New Yorku i do paláce svobodných zednářů v Kodani. V polovině třicátých let leží firmě Palme svět u nohou. A všechno to začalo na kozlíku formanského vozu, když se mladý pasíř Elias vracel do rodného města. Tehdy to byl jen sen. O devadesát let později byl dalece překonán. Jméno Palme zářilo stejně jasně, jako lustry, které nikdo na celé planetě neuměl vyrobit tak, jako skláři v Kamenickém Šenově.

Posledním soukromým majitelem kamenickošenovské lustrárny byl Heinrich Palme řečený Harry, Eliasův vnuk, syn Reinholda Palmeho. Po válce přišlo znárodnění a vyhnání většiny obyvatelstva ze Sudet. Harrymu bylo, jako významnému odborníkovi, povoleno zůstat, ale jeho žena putovala do Saska. Harrymu byl přidělen byt v Chřibské, aby mohl ve zdejší sklárně zaučovat české zaměstnance. Dělal to skvěle. Dokonce dosáhl i povolení k návratu manželky Elisabeth do Čech. Po dokončení úkolu v Chřibské, žili pak se ženou ve velmi nuzných podmínkách v Práchni. Když Harry v roce 1955 umíral, věděl, že tradice, navzdory válečným a politickým kotrmelcům, přetrvá. Že fortel a kumšt kamenickošenovských sklářů nezmizí. Že dědův sen bude žít dál. Žije. Dodnes. I dnes odtud putují křišťálové a mnohé jiné lustry a svítidla do celého světa. Jenom už na přepravní bedny nikdo nelepí logo Elias Palme &Co, ale Preciosa Lighting.