Dalo by se říci, že Friedrich Egermann se narodil do prachových peřin a byl předurčen k dostatku. Opravdu to tak při jeho zrození vypadalo – matka, Anna Rosa Kittelová, řečená
Rosina, pocházela ze sklářské rodiny Kittelů, ale dobře se provdala za o mnoho let staršího vrchnostenského úředníka Friedricha Egermanna. 5. března 1777 slehla v jedné
z komnat šluknovského zámku, kde její manžel pracoval pro hraběcí rod Harrachů. Jak ale může zdání klamat…

Říká se, že otec je vždycky nejistý. V případě novorozeného Friedricha to, zdá se, platilo dvojnásob, ba hůř, vypadá to, že hraběcí úředník nechtěl o svém otcovství ani slyšet. Dítě
tedy bylo přijato více než chladně, spíše jako nechtěná komplikace. Rodiče se synka téměř ihned zřekli a jak jen Rosina přetrpěla šestinedělí, byl plačící uzlík v zavinovačce poslán ke stařičké chudé pratetě tak říkajíc „na vychování“, ve skutečnosti ale na stálo. Matka se na synka údajně přijela podívat jen jednou jedinkrát, o jeho druhých narozeninách – a pak už nikdy. Egermannovi navíc okamžitě opustili šluknovský zámek a přestěhovali se do Krásného Pole u Chřibské, nového působiště páně Egermanna.

Chlapec jako by byl prokletý. Rok po jeho narození vypukla neslavná „bramborová válka“, jak se říkalo podivnému prusko-rakouskému ozbrojenému pnutí bez boje. Prusové vtrhli na sever Čech a počínali si tam věru nepříliš vybraně. Když drancovali Šluknovsko, vzali s sebou opilí raubíři jako součást kořisti i malého Friedricha. Kdo ví, možná jen z podivného žertu, nicméně dostat chlapce zpátky nebylo vůbec snadné, nakonec se to podařilo až po intervenci z nejvyšších míst ve Vídni.

Přesto ale Friedrich rostl dál jako trpěné dítě, ke kterému se nikdo příliš nehlásil. Nakonec to přece jen začalo vypadat, že se na něj usmálo štěstí. Krev není voda, řekl si jeho strýc, Christof Anton Kittel, děkan v Polevsku. A navíc – kluk zastane práci v hospodářství i v kostele a bude mu stačit kus žvance a pelech v komůrce. Bylo to zvláštní nevolnictví, farář byl velmi přísný, dokonce prý Friedricha přivazoval provazem ke stolu, aby neutíkal a pletl punčochy. No, upřímně řečeno, zatím tenhle příběh nevypadá, že by mohl vyústit
v historii muže, který zcela zásadním způsobem ovlivnil české sklářství, ba sklářské umění vůbec…

Zlom, na který netrpělivě čekáme, nastal teprve, když si mladého Friedricha vzal k sobě druhý strýc, Anton Kittel, majitel sklářské huti v Chřibské. Tady Friedrichovi začala léta
učňovská. Dva roky trvalo, než se stal „malířem erbů“, jak si tenkrát říkali malíři skla – anebo také „flekařem“, jak znělo obecné laické označení. Byl také frajšprechován, jinak řečeno propuštěn z učení a přijat do cechu řezačů, pozlacovačů a malířů skla. Brzy se ale ukázalo, že zas až tak velká výhra to nebyla.

V té době totiž zmítalo se české sklářství v krizi, odbyt klesal, války byly každou chvíli, silnice rozbité, dřevo podražovalo… Navíc – čeští sklomalíři byli velmi konzervativní a byli to
v té době spíše napodobovači a kopisté, než že by se snažili přijít s něčím originálním a novým. Friedrich to zjistil velmi brzy. Jenomže on toužil vybřednout z dosavadního života, chtěl něco dokázat, ukázat všem, že není jen tím trpěným odložencem. Sbalil si tedy uzlík a vyrazil do světa. Zní to skoro pohádkově, ale to, co přijde, to teprve bude jen těžko uvěřitelné…

Friedrich totiž zamířil do Míšně. Do porcelánové pevnosti, kam málokdo pronikl, neboť tajemství výroby zdejšího porcelánu bylo jedním z nejstřeženějších v Evropě. Bylo složité
dostat se až na hrad Albrechtsburg strmící vysoko nad městem. Už jenom proniknout do města nebylo jednoduché. Každý byl a priori podezřelý z touhy připravit míšeňské o jejich,
jak by se dnes řeklo, know-how. Friedrichovi se to přesto podařilo. Šel na to chytře – udělal ze sebe hlupáka. Vetřel se do porcelánky v Albrechtsburgu jako dráteník a choval se jako úplný neználek a trouba. Malířina? Kdepak, to není nic pro mě, já býval ve sklárně jen poskokem, skláři na mě byli zlí a věčně si mě dobírali, proto jsem utekl sem…
Dělal, co bylo zapotřebí, nosil porcelánským mistrům kořalku – a postupně se mu podařilo odposlouchat a odkoukat postupy a principy, které byly jinak střežené jak korunovační klenoty. A bylo věru čemu se tu učit! Zdejší mistři malby měli podporu nejvyšších kruhů, byli školeni – a také ovšem kontrolováni - profesory malby z drážďanské akademie. Měli
k dispozici nejmodernější náčiní, především nádherné jemné štětce z kuních chlupů, zcela nesrovnatelné s neohrabanými štětci, s nimiž se Friedrich učil malovat. Mladičký špión
pomalu pronikal do tajemství přípravy barev, výroby štětců, techniky jemné malby i vypalování dekoru.

Pomalu se blížilo nové století, když se Friedrich vrátil domů. Věděl, že potřebuje studovat malbu dál, že to, co umí, nestačí. Dva roky poctivě docházel do hodin kresby, které mu dával pedagog, výtvarník a piarista páter Marcellin Fromm z Haidy (města, které od roku 1948 známe jako Nový Bor). Friedrichův výtvarný projev se pod jeho vedením zásadně zkultivoval a zjemnil. Založil si vlastní dílnu v Polevsku a pověst o jeho talentu a nesmírné zručnosti se brzy rozšířila po celém regionu. V té době vrcholila obliba dutého i plochého bílého mléčného skla, které, zejména, bylo-li pečlivě dekorováno, vypadalo jako porcelán. No, a ceny porcelánu byly v té době tak vysoké, že mnohý měšťan vzal raději zavděk náhražkou.

Práce se tedy jen hrnula. Friedrich mistrně napodoboval jemnou malbu na porcelánu, postupně ji ještě zjemňoval a stále dokonaleji propracovával. Jeho úspěchy z té doby ale
nebyly jen komerční, dosáhl i prestižního uznání. K tomu došlo, když v roce 1802 vystavil svou práci v Haidě, na Zinckeho výstavě uspořádané na počest arcivévody Karla a jeho návštěvy. Jen o dva roky později přijel do Haidy i sám císař František I. s chotí. Na výstavě skleněných výrobků byli nanejvýš zaujati nádherou
obrovského podstavce lampy vyrobeného z mléčně bílého skla, kterému se tehdy říkalo koštěnka, skvostně dekorovaného malbami. Císařský pár se zajímal, kdože je autorem
a když se dozvěděl, že jistý Friedrich Egermann z nedalekého Polevska, vyslovil mladému malíři skla nejvyšší pochvalu.

Friedrichův věhlas to jen posílilo. Jeho prestiž vzrůstala tak rychle, že se mu dokonce podařilo proniknout mezi sklářskou „aristokracii“. Sklářský podnikatel, huťmistr a obchodník se sklem, zámožný Benedikt Schürer von Waldheim totiž svolil, aby si jeho dcera Elisabeth vzala toho šikovného malíře, jakkoli byl chudý. A tak se Friedrich ve svých devětadvaceti oženil. Manželčino věno a tchánovy kontakty i zkušenosti mu otevřely i dveře, kolem kterých do té doby chodil jen po špičkách. Když do nich ale vešel, zjistil, že jeho ambice jsou ještě mnohem, mnohem dál.

Friedrich Egermann byl totiž hluboko v duši alchymista, vynálezce a novátor. Co v sobě zažehl v tajných laboratořích v Míšni, to se léty jen a jen rozdmýchávalo. A stejně, jako začal
zdokonalovat štětce a malbu, pustil se i do barev. Ty ho fascinovaly. A nespokojoval se s existující nabídkou. Hledal. Zkoušel. Experimentoval. I za cenu vlastního zdraví.
To se mu třeba jednou dostal do rukou čtyři sta let starý skleněný kalich s uraženou nohou, na níž byly patrné zbytky žluté lazury. Zcela zapomenuté lazury, kterou už dobrých sto let nikdo neuměl vytvořit. Friedrich se pustil do bádání. Nedařilo se mu, až ho konečně napadlo, že zdrojem lazury musí být stříbro. Jenomže stříbro je dosti brizantní a při jednom pokusu došlo k výbuchu tak masivnímu, že byl Friedrich odmrštěn přes laboratoř a vážně zraněn. Řada popálenin byla korunována zcela sežehnutými vlasy. Od té doby musel Friedrich nosit až do konce života černou čepičku, která se pro něj stala charakteristická.

Následné pokusy byly už úspěšné a vynález, respektive znovuobjevení žluté lazury, bylo počinem světového významu, pročež Egermannova prestiž v branži vyletěla až do nebes.
To se psal rok 1818. Navíc díky tomu získal Friedrich i některé jiné výsady – měl například výjimku od litoměřického biskupa, díky které mohl svou čepičku ponechat na hlavě
i v kostele při mši a nemusel ji prý smekat ani před samotným císařem. To nebylo privilegium pouze teoretické, neboť Friedrich se jeden čas docela intenzivně stýkal s císařem Ferdinandem V. Dobrotivým, posledním korunovaným českým králem. Císař často pobýval v nedalekých Zákupech, kde ho Friedrich navštěvoval a císař za ním dokonce několikrát zajel i do Haidy. Nedlouho po objevu žluté lazury totiž Friedrich, jako movitý podnikatel, získal v Haidě měšťanské právo a postupně tu zakoupil dva domy na náměstí a otevřel tu rafinérii skla.

V té době ještě vypomáhal Kittelovým jako správce ve sklárně v Nové Huti a následně v zrcadlárně hraběte Kinského ve Sloupu v Čechách, ale jeho cesta už jasně vedla do Haidy,
do rafinérie, k dalším a dalším objevům a vynálezům. Bylo toho vážně hodně, na jednoho člověka až neuvěřitelně mnoho. Egermann zdokonalil složení mléčného skla, takzvané
koštěnky, aby se nekroutilo a vydrželo výpal malby, kterou bylo dekorováno. Přišel s malovanými destičkami a terčíky, jimiž se zdobily lustry a zrcadla. Nové bylo i jeho
achátování, což byl způsob matování především mléčného skla. Po objevu technologie žluté lazury následovalo vylepšení bílé emailové barvy na perleťový (tedy lesklý) a biskvitový (tedy matný) email. O pár let později přišel další objev – mramorové sklo, které připomínalo polodrahokamy. To byl opravdový průlom. Nový druh skla na vídeňské univerzitě
pojmenovali lithyalin. A to pořád ještě nemělo být všechno. K Friedrichovu nejslavnějšímu objevu se totiž teprve schylovalo.

Začátek třicátých let. Třiapadesátiletý Friedrich Egermann korunuje bezmála patnáct let hledání a experimentování a oznamuje úspěšné objevení červené lazury známé též jako
lazurování čirého skla. Friedrich by to byl málem už vzdal. Více než deset let se totiž snažil docílit červeného zbarvení skla použitím dukátového zlata. Pokusných taveb bylo kolem pěti tisíc a dukáty v nich doslova mizely komínem. Když už si skoro zoufal, vyřešil problém ve snu.

Ve svých vzpomínkách napsal: „Před očima se mi zjevil nápis 'oxid mědi'. A byl dokonce vyvedený ve zlatě!" Ano, právě pronikání, odborně difundování, mědi do povrchu skla bylo
klíčem k největšímu Egermannovu životnímu objevu, psal se rok 1832. O dva roky později začal ve své rafinérii v Haidě s výrobou. Nemohl si vybrat lepší dobu. Právě tehdy totiž vyprchala ve světě móda čirého skla a trh byl lačný skla barevného a malovaného. Takzvané druhé rokoko nadiktovalo módní motivy. Egermann na to byl připraven. Jeho barevné
a vrstvené sklo, dokonale dekorované plochými i plastickými emaily, lesklými i matnými, jakož i malbami drahými kovy, bylo žádáno po celém světě. Egermannova sláva byla na vrcholu. Jenomže – každý úspěch budí závist a profesní řevnivost.

Všichni už dávno pochopili, že Egermann je jen jeden, že výzkumem a experimentováním ho nikdo netrumfne ani nedožene, a tak přišly na řadu nevybíravější způsoby. V roce 1840 byl důkladně vykraden jeho ateliér v Haidě a s mnoha materiály zmizely i dokumenty s recepturou červené lazury. Brzy se jinde po Čechách, ale také v Německu, ve Francii nebo
Severní Americe vyrojili výrobci toho, co Friedrich za takových nákladů a tak trpělivě objevil. Důvod byl jednoznačný – Egermann si svůj vynález nedal patentovat.

Nechtěné dítě, psanec vlastní rodiny. Zabejčilý, trpělivý a nesmírně kreativní člověk, pro kterého nikdy nebylo argumentem, že něco nejde. Jeho životní ambicí bylo přicházet věcem
na kloub. Kdyby se narodil o sto padesát let dříve, hledal by nejspíše kámen mudrců. On ale hledal – a nacházel – tajemství skla a barev, které křehkou krásu ještě povyšovaly. Byl
jedinečný. A byl oceňován, vážen a ctěn už za svého života – byl mu přiznán titul privilegovaného c. a k. výrobce, který ho opravňoval k prodeji vlastní produkce po celé
monarchii. Od Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách obdržel nejprve stříbrnou a později i zlatou medaili. Ve své rafinérii zaměstnával na dvě stovky lidí, na náměstí v Haidě
měl vzorkovnu, kde přijímal vzácné návštěvy z celého světa. Dokonce mu bylo povoleno vydávat vlastní drobné papírové peníze!

Jakkoli začínal v úplné chudobě, byl v dospělém věku velmi bohatým mužem. Přesto žil velice skromně, bez jakýchkoli výstřelků a excesů. Žil sklem, sklo mu bylo životním cílem i láskou. S Elisabeth měli sedm dětí, z nichž čtyři se dožily dospělého věku. Syn Anton se potatil. Stal se malířem skla a už ve dvaceti letech používal v polevské dílně otcovy techniky reliéfní malby. Když Friedrich prvního dne roku 1864 ve věku požehnaných šestaosmdesáti let zemřel, převzal jeho práci právě jeho syn Anton.

Egermannovy lazury jsou pro výrobky z Novoborska typické dodnes a dodnes dělají zdejším sklářům dobré jméno po celém světě. Egermann je navíc stále používaná značka. Díla
Friedricha Egermanna a jeho dílny jsou zastoupena nejen v českých sbírkách, ale také ve všech významných evropských a severoamerických sklářských kolekcích. A v domě číslo
popisné 101 na náměstí v Novém Boru je dodnes cítit Egermannova nezdolná energie a víra, že poctivé a trpělivé hledání musí vždycky vést k nalezení.