Manýrismus a po něm baroko. Výbuch emocí, dynamiky, monumentality, nekonečné zdobnosti a okázalosti.  Okouzlení symetrií, oblostí a expresivností. Drama. Vlnobití tvarů. Když baroko vtrhlo do českých zemí, přineslo s sebou i oblibu zlata a drahokamů. Zlato se vydalo především do kostelů, diamanty na krky, prsty a oděvy šlechticů a zámožných měšťanů. Drahé kameny se zmocnily šperkařství. Nádherné sady diamantových šperků byly náhle zcela nezbytné pro společenský dvorský život. Šnořily se ženy, ale klenoty bývali ověšeni i muži. 

Zájem je obrovský, Evropa šílí po drahých kamenech. Centrem kamenářství je rudolfínská Praha, ale růžky vystrkuje i Turnov, který Prahu brzy předčí. Řezáči a brusiči se tu na náměstí potkávají se zlatníky, stříbrníky, obchodníky a prospektory, kteří vyrážejí hledat drahokamy na blízký Kozákov, do Jizerských hor i do Krkonoš. Ve městě funguje panská šlajferna neboli brusírna, vůbec první dílna tohoto typu v pobělohorských Čechách. Sedmnácté století se chýlí ke konci a zájem neutuchá. Je tak obrovský, že při vší snaze, zásoby ani nové nálezy kamenů sílící poptávce nestačí.

Člověk je tvor nesmírně kreativní. Vždycky si ví rady, zejména, jde-li o peníze, obživu a úspěch. Na březích benátské laguny rodí se nápad – nemáme-li dost kamenů rostlých, co je takhle napodobit sklem. Sukces je ohromný. Turnovští zbystří. Přece se nenechají připravit o svou prosperitu a prestiž! A tak se brzy začne i v Turnově vyrábět skleněná kompozice a z ní se brousí první umělé drahokamy. Jak se to stalo? Bůh suď. Možná, že za to mohou dva bratři. Turnovští Jan a Václav Fišerové. Jejich údajná výprava do Benátek, pět let snah zmocnit se zdejšího přísně utajovaného tajemství, návrat do Turnova, desítky zmarněných pokusů a pak – konečně úspěch! V roce 1711 vyrábějí první sklovinu pro výrobu umělých kamenů. Tedy – tak praví legenda, která sice není nikterak historicky doložena, ale, nu – nějak takhle to prostě velmi pravděpodobně bylo. Ať se ale tajemství výroby skelné kompozice dostalo do Turnova, jak chtělo, k štajnšnajdrům (tedy řezáčům) a brusičům pravých kamenů přidávají se v rychle rostoucím počtu i paliči a laboranti i brusiči kompozice. Dílo kamenářské má náhle dva směry – „tvrdé“ dílo, které zpracovává a zušlechťuje polodrahokamy a drahokamy, ať už nalezené v okolí nebo dovezené ze světa, a dílo „měkké“, které pracuje se sklem.

Turnovští se věci chopili po svém. Byli zvyklí na vysokou kvalitu tvrdého díla, a se stejným fortelem jali se opracovávat i sklo. Vyplatilo se jim to. Od samého počátku usilovali o co nejdokonalejší nápodobu drahokamů. Netrvalo dlouho a v Turnově se tavilo sklo imitující diamant, topaz, akvamarín, safír, lapis lazuli, tyrkys, hyacint, ametyst, karneol, opál, olivín nebo smaragd. Úspěch dokonalých imitací byl obrovský. A když se k tomu ještě přidala úplná exkluzivita, tedy vypiplaná skleněná kompozice napodobující český granát, jehož obliba letěla raketově vzhůru, neměli turnovští nějaký čas konkurenci. Nejdřív se módní svět chtěl tvářit, že jde o kameny pravé – jakože pst, víme své, že – brzy se ale rodí úplně nová módní disciplína, která přivede na trh šperky levnější a dostupné – bižuterii. A „turnovské kameny“, jak jim svět začal říkat, byly bižuterií skvostnou – vynikající surovina, dokonale vybroušená. 

Čeština pojmenovala skleněné kameny půvabně – některým z nich se třeba říká karmazínky. Slovo jak z dětské říkanky. Oproti kamenům pravým měly hned několik výhod. O nákladnosti už byla řeč. Další ale byla obrovská variabilita. Výsledný kámen mohl být barevně i tvarově zpracován přesně podle nálady a potřeby zákazníka. A jestliže si taviči kompozice říkali laboranti, bylo to věru oprávněné – hledání stále nových podob, barev, lesku a vlastností skla bylo novodobou alchymií. K probarvení skla se používaly kovy a později pak jejich soli. Zkrátka, bylo to nikdy nekončící hledání a zkoušení. A jistě se neobešlo bez omylů, které povětšinou nevedly k ničemu anebo ve šťastných chvílích naopak přinesly zásadní objevy, jak už to tak při hledání bývá. Traduje se třeba, že slavná turnovská granátová skelná kompozice vznikla tak, že někdo nedopatřením srazil do žhavého skla kousek oceli.

„Františku, jsi tady?“ rozlehlo se dílnou. „Pojď, Václave,“ zahučelo z rohu. „Budeme otvírat.“  Tavící pec spala na druhé straně místnosti. Už třetí den vychládala, blížila se chvíle, kdy bude třeba rozbít cihly, kterými bratři Fischerové zazdili rozžhavenou tlamu naplněnou hliněnými džbány plnými hmoty připravené k transformaci ve skelnou kompozici. „Ještě chvíli,“ řekl František a usedl ke stolu. „Chci probrat nákupy,“ pokračoval hledě do papíru pokrytého hustě psanými poznámkami. „Borax přivezli včera, podražil, libra přijde na tři zlaté.“ Václav zahuhňal: „Je to drahota, ale kameny mají daleko lepší oheň, než když jsme dávali ledek. Ten byl ovšem za babku.“ František znovu zapíchl prst do papíru. „Suřík a sanytr dorazí z Prahy k večeru, slín, dá-li Bůh, zítra, z Hesenska je to dál než z Drážďan. „Džbánů je ještě dost?“ zeptal se Václav. „Ještě je tam police těch ze Slezska, uvidíme, jak se osvědčí.“ Dílnu naplnilo ticho. Pak František vstal a začal nervózně chodit po dílně. „Ty naše kleště už má kdekdo. Je to k vzteku. Nikdy by mě bylo nenapadlo, že se to tak ujme.“ Václav zachmuřeně pokýval hlavou. Opravdu – kdo mohl tušit, že jejich vynález bude tak převratný. Přitom to bylo tak jednoduché – dřevěné kleště s upevněnými kovovými formičkami. Stačilo sklovinu zmáčknout, vyklopit hotový tvar a pak už jen dobrousit. Obrovská úspora času. „Kamenů je čím dál víc. Ceny letí dolů. Už se pálí a mačká všude, i v horách,“ mudroval nevesele František, ale Václav mu vpadnul do řeči. „O tom návrhu purkmistrova zetě slyšels?“ František pokýval hlavou. „Slyšel. Ale to jeho hraběcí milost nedovolí. To by nás všechny zničilo.“ „Jen jestli,“ zavrčel Václav. „Je čas“, řekl a vstal. „Jdem otvírat.“

Asi by bylo poctivé vysvětlit, o jaký návrh šlo a kdo vlastně byl zeť turnovského purkmistra. Jmenoval se Jan Modestin, byl v Praze obchodníkem a do Turnova za tchánem přijel s velikými plány. Chtěl zbudovat velkolepou manufakturu na výrobu kompozice. Surovinu by pak dodával místním brusičům a hotové kameny pak sám prodával. Celá věc měla přijít na obrovské peníze, padesát tisíc zlatých! Za rok měla ovšem manufakturu opustit surovina s dvojnásobnou hodnotou a Modestinův zisk by činil nějakých patnáct, možná až třicet procent. František Fischer měl ale pravdu, hrabě Valdštejn projekt odmítl podpořit, a tak se v Turnově skelná kompozice dál vyráběla postaru. 

Vyrobit sklovinu byla jedna věc, vybrousit a vyleštit ji, druhá. Brousilo se na pískovcových brusech, vlastně úplně stejně, jako se brousily pravé kameny. Leštění zase probíhalo brusnými kotouči z topolového dřeva a cínu. Tvary se rodily všelijaké, postupem času se ale jako nejúspěšnější ukázal šaton – s osmi ploškami na horní i dolní straně. Ty šly doslova na dračku a zdálo se, že turnovské kameny ze sedla nikdo nevyhodí. Benátští skřípali zuby a zatínali pěsti, ale to bylo tak všechno, co mohli dělat, turnovští je převyšovali především v kvalitě a často i v nabízené škále. Smrtící úder však kupodivu přišel odjinud. Z Paříže. Tady jistý Joseph Strasser, původem Vídeňák, takto pařížský klenotník, uvedl na trh svoje „štrasy“, tedy po francouzsku „pierres de Strass“. Byl za nimi jeho objev vysoce olovnatého skla. Kameny vybroušené z téhle kompozice se nebývale třpytily a obdivuhodně lámaly světlo. Móda, jako už tolikrát, udělala přemet a najednou nikdo nechtěl než štrasy. V Turnově troubili na poplach, leč marně. Cena turnovských kamenů se doslova zřítila ke dnu - za zboží běžně oceňované pětasedmdesáti zlatými teď dostávali jednu jedinou zlatku. Začalo to vypadat na konec turnovského obchodu se skleněnými kameny. 

Jenomže podceňovat zabejčilost a urputnost turnovských kamenářů nebylo radno. Hledali, hledali, až našli. A stejně jako kdysi tajemství benátské, odhalili i tajemství štrasu. A okamžitě spustili výrobu. A prodej. A prosperita se vracela rychlostí cválajícího koně. Za rok 1772 se za hranice českého království vyvezlo zboží za více než sto třináct tisíc zlatých, což byla zhruba třetina hodnoty exportu veškerého sklářského sortimentu.

Baroko pozvolna vyklízelo pozice, do Evropy se hrnuly jiné styly a způsoby života. Obliba šperků ale nemizela. V dalších stoletích se v Turnově i jinde po Křišťálovém údolí, především v Jablonci, dál rodily nádherné skleněné imitace drahých kamenů. Technologie se vyvíjela, i tady se do výroby vložily stroje – to se právě začala psát druhá polovina století devatenáctého. V Jablonci se ale stroje prosadily až o půlstoletí později, ostatně dodnes se tu strojně zpracovává jen sedmdesát procent bižuterních kamenů – zbytek se i dnes vyrábí ručně. Ano, barokní tradice zůstala zachována i ve třetím tisíciletí, dnes se o výrobu skleněných kamenů stará firma Preciosa. A dělá svým barokním předchůdcům věru čest – patří jí zhruba čtvrtina světového trhu! A největší konkurent? Swarovski. Rakouská firma rodiny, která ovšem pochází – odkud byste řekli? Z Křišťálového údolí, pochopitelně.