SKLENĚNÉ KAMENY

Turnovští Jan a Václav Fišerové. Jejich údajná výprava do Benátek, pět let snah zmocnit se zdejšího přísně utajovaného tajemství, návrat do Turnova, desítky zmarněných pokusů a pak – konečně úspěch! V roce 1711 vyrábějí první sklovinu pro výrobu umělých kamenů.

SKLÁRNA NA NOVÉM SVĚTĚ

Psal se rok 1712, když Elias Müller vystavěl na jilemnickém panství hrabat Harrachů svou sklárnu. Navázal tak na tradiční výrobu skla, které se na pomezí Krkonoš a Jizerských hor vyrábělo už v polovině 14. století. Dodnes tu můžete vidět nejen hutní výrobu a foukání skla, ale i sto let starou brusírnu. Poháněna je stejně jako tehdy vodní turbinou a transmisemi sloužícími k rozvodu hnací síly.

ELIAS PALME

Elias Palme, jeden z nejslavnějších výrobců svítidel, navázal na tradici lustrařství v Kamenickém Šenově. Průmyslovou výrobu lustrů zahájil již v roce 1724 Josef Palme v Práchni.

ELDORÁDO SEKANÝCH PERLÍ

Nenašli byste věru v celé Zásadě a širokém okolí člověka, který by o Janu Šourkovi řekl křivého slova. Vždyť s ním jakoby přišla do Zásady prosperita a blahobyt. Jen co vzal do ruky rychtářské právo, začal se život ve vesnici obracet k lepšímu. Byl jedním z prvních, kdo si troufl vyrazit do světa za obchodem.

JOSEF RIEDEL

Král jizerskohorských sklářů, Josef Riedel, se narodil v Hejnicích v roce 1816. Byl představitelem již šesté generace sklářské rodiny a svou stopu otiskl nesmazatelně na svazích Jizerských hor.

FRIEDRICH EGERMANN

„Před očima se mi zjevil nápis 'oxid mědi'. A byl dokonce vyvedený ve zlatě!" Ano, právě pronikání, odborně difundování, mědi do povrchu skla bylo klíčem k největšímu Egermannovu životnímu objevu, psal se rok 1832. V jeho domě na novoborském náměstí i dnes najdeme sklářskou dílnu - tradice žije.

JOSEF PFEIFFER

Josef Pfeiffer - jablonecký podnikatel a starosta, který stál u rozvoje exportu bižuterie. Vše je potvrzeno i u císařského dvora a v roce 1866 se Jablonec za jeho vlády stává městem.

FOUKANÁ PERLE a její cesta na stromeček

Lidi si dokážou seřadit čas do čísel, to my, perle, neumíme. Ale zaslechla jsem, že už mě tady, v horách, foukají víc než sto padesát let. Po perlovsku řečeno – hóóódně dlouho. Kdo jste nikdy nebyl u toho, když se rodí perle, nevíte, jak krásnej může být život....

TAVENÁ PLASTIKA

V 1920 byla v Železném Brodě založena první ryze česká sklářská škola, díky ní se město stalo centrem sklářského umění.

Mapa

Lužické hory

Krkonoše

Jizerské hory

Český ráj

FOUKANÁ PERLE a její cesta na stromeček

Rozhodla jsem se, že vám svůj příběh vypovím sama, protože kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se do toho pustil nějakej člověk. Možná ta slova nebudou tak pěkně ustrojený, jak jste zvyklí, ale zase to bude tak, jak to vidím já. Vy lidi dneska chcete vědět přesně, kdy a kde se kdo narodil. To já říct nemůžu. Nepamatuju se, ani kdy to bylo, ani kdo první fouknul do křemenný kaše, abych se mohla poprvé zatřpytit ve světle. Lidé si povídají, že to dost možná byl sám Krakonoš, když chtěl chudým horalům vymyslet nějakou novou obživu… No, jak říkám, nepamatuju se, tak to neposoudím. Spíš mě ale přivedl na svět člověk z masa a kostí. Jsem prostě zrozená z darů země a z lidského dechu. Perle Foukaná je moje jméno a tohle je můj příběh.


Lidi si dokážou seřadit čas do čísel, to my, perle, neumíme. Ale zaslechla jsem, že už mě tady, v horách, foukají víc než sto padesát let. Po perlovsku řečeno – hóóódně dlouho. Kdo jste nikdy nebyl u toho, když se rodí perle, nevíte, jak krásnej může být život. Úplně na začátku to bylo opravdový dobrodružství, protože to si takový foukač vzal do ruky skleněnou trubičku, otáčel jí v komíhavém modrém plamenu, pak se nadechl a fouknul do trubice. A byla jsem na světě! Jedna jediná. Pak znovu trubičku do ohně, zase otáčet, zase fouknout – a byla na světě moje sestra. Šikovný foukač nás dokázal za den přivést na svět plnou krabici - i tři a půl tisíce se nás tam večer tísnilo. Tak, nebývaly jsme jedna jako druhá, to jistě ne, ale krásné jsme byly už tehdy. No, a jak se tak foukači občas nepovedlo fouknout stejně, narodila se tu a tam i perle jiného tvaru. Některé sestry byly podlouhlé, jiné hruškovité a ještě jiné úplně droboučké. A lidem se ta různorodost líbila. Foukali nás z čirého i barevného, hladkého i vroubkovaného skla. A pořád špekulovali, jak by práci urychlili.

V Josefově Dole bylo taky hezkých pár foukačů a jeden z nich byl obzvláštní koumák, nějaký Josef Pitzek. No a ten vynašel foukací strojek, na kterým nás dokázal vyfouknout hezkou řádku najednou a ještě úplně stejně velkých Do strojků už se nefoukalo pusou, ale pumpičkou, na kterou se šlapalo, no a my se rodily v klaučatech – to byly, a dodnes jsou, řádky perlí vyfouknuté z celé trubičky – pěkně jedna vedle druhé, nalepené na sobě. Nemyslete – byla to pěkně těžká práce a zase až tak moc peněz za nás foukači nedostávali. Někdy jsme taky praskaly, to hlavně, když nebyly skleněné trubice pořádné a neměly stejně tlusté stěny anebo když byl foukač nešika a poctivě neotáčel trubici v plameni.


Sklo je sice krásné, to bych si tedy vyprosila, ale lidé z nás chtěli mít něco jiného, prý ještě krásnějšího. A tak jsem se dozvěděla, že kdesi daleko, na dně moří, rodí se jiné perly. Bílé, mámivé, perleťové – a ty že vůbec nejsou ze skla. A za ně že lidé dokážou dát celou hromadu peněz. No, a tak se zdejší skláři rozhodli, že nás všelijak nabarví a upraví, abychom vypadaly co nejvíc jako ty mořské perly. Co naplat, že jsme z klaučat křičely, že my nejsme žádné perly, ale poctivé horské perle – nikdo nás neposlouchal. Lidi vymysleli, jak nás zevnitř postříbřit. Nakonec to bylo opravdu nádherné, ale co ti perlaři u toho zkusili, to si nikdo, kdo to nezažil, neumí představit. To oni vzali celé klauče do pusy a vsáli dovnitř tekutinu, která nás obarvila.


Musely to být nějaké obzvláštní dryáky – výluh z rybích šupin a všelijaké roztoky olova a později něco, čemu se říkalo dusičnan stříbrný. Občas se samo sebou stalo, že při tom
natahování barvy klaučetem dostalo se trochu tekutiny perlaři i do pusy. A to bylo zle. To se vám těm lidem na obličeji dělaly takové tmavé skvrny, úplně tmavomodré a skoro až černé. U těch, co stříbřili po léta, byly ty skvrny tak velké, že vypadali, jakoby měli modrou nebo černou kůži – i v novinách se o tom psalo a doktoři o tom mudrovali. Smutný na tom bylo, že to byly nejčastěji staříci anebo naopak malá chasa, haverlanti, inu, prostě děti.

Mysleli byste si možná, že dneska už je to všecko jinak, když ten pokrok šel tolik dopředu. Ale kdeže – ten starý Pitzekův strojek se od těch moderních zase až tak neliší a stříbření je dodnes taky docela zrádná alchymie, i když už se pusou dávno nestříbří. Foukání a stříbření klaučat s perlema je prostě práce, která se za kolik staletí vlastně nezměnila.

Kdo má za to, že když už jsme byly uvnitř nastříbřené, byli lidi spokojení, tak ten se pořádně plete. Barvili nás i zvenčí. Namočili nás do barvy a pak celý klaučata vytáhli, napíchali na drátěné ježky a nechali schnout. Ach jo, co taková perle musí vydržet, to by jeden nevěřil. Později nás pak ještě i omalovávali štětci a sypali na nás všelijaký třpytky, a co já vím, co všechno, aby z nás byly už úplné parádnice a frejířky. A to jsme povětšinou pořád byly spojené v klaučatech! Teprve teď přišel čas na to, aby nás oddělili. Odjakživa se to dělalo
ručním nožíkem a dělá se to tak dodnes, i když k tomu časem přibyly strojky s kotoučkem, to hlavně na větší perle. Tak. To by bylo. Jsme krásné, až oči přechází, a připravené dělat parádu a šířit slávu českých sklářů po celém světě. A taky že jsme ji dělaly a šířily a je to tak pořád!


Když se k nám přidaly naše mačkané, broušené, sekané a vinuté sestřenice, byly jsme taková armáda krásy, připravená stát se součástí slavné bižuterie z Křišťálového údolí na severu Čech. A řeknu vám – byly to nádherné a skvostné kusy, které se opravdu prodávaly všude po světě a my se podívaly třeba do Ameriky, do Afriky i do Asie, plavily jsme se k pyramidám do Egypta i za slony do Indie. Zpočátku byl o nás veliký zájem. V Jablonci vznikaly obchodní a exportní domy, vzorkovny a obchod s bižuterií, tedy i s námi, jen kvetl.

Pak ovšem přišla krize a navíc zdejším sklářům vypálili rybník Japonci, kteří výrobu perliček okoukali a začali je vyrábět sami. A najednou jsme zůstávaly ležet ve skladech a k smrti se nudily. Nevěděly jsme, co s námi bude. Ale copak my, my neměly houf havrlantů, kteří chtějí v jednom kuse jíst, ani domek, co chtěl pořád nějakou tu opravu. Lidi na tom byli hůř. Třeba zrovna v krásné, do strání rozeběhlé vesnici Poniklá na kraji Krkonoš, o které jsem od začátku připravená vám vyprávět, ale nějak se k tomu pořád nemůžu dostat.


Tady se odjakživa tkalcovalo, ale byla to práce špatně placená a bída se jí vyhnat nedala. Když ale Ponikelští viděli, že foukání perlí nese víc, začali tkalcovské stavy nahrazovat
foukacími stoly a brzy se foukalo skoro v každé chalupě. Nějaký čas to šlo, ale když se pak české perle ve světě už tolik neprodávaly, přišli lidi zas na něco nového, aby tu na horách hladem nepomřeli. To se mi na vás, na lidech, líbí nejvíc – že se nevzdáváte. Že lpíte na životě a vždycky nějak vymyslíte, jak se dostat i z té největší šlamastyky. To bylo takhle nějak začátkem století, kterému vy říkáte dvacáté – nechtějte po obyčejné skleněné perli, aby tomu rozuměla. No, takže tehdy se do Čech z Německa začala dostávat zbrusu nová vánoční móda. To se z lesa přinesl stromek a všelijak se přizdobil a pak se pod něj, nebo i na něj, o Štědrém večeru nadělovaly dárky. To se rozumí, že zpočátku se jedličky a smrčky zdobily vším, co bylo po ruce – ovocem, ořechy, cukrovinkami, loutkami, svíčičkami i papírovými řetězy. Lidé se snažili, aby stromek byl opravdu bohatý a v každé chalupě trochu jiný.

Kdopak ví, kterého foukače to napadlo nejdřív, ale kdosi prostě vzal drátek, navlékl nepovedené perle, co mu zbyly, udělal kolečko a pověsil ho na stromek. No, a když pak byly sklady plné neprodejných perlí, napadlo obchodníky, že by se z nich daly dělat právě vánoční ozdoby. Začínalo se všelijakými trojúhelníky, kosočtverci, kulatými sluníčky a samozřejmě hvězdami. Ukázalo se, že my, duté foukané perle, se na vánoční ozdoby hodíme ze všech nejlíp, a tak začala naše sláva v úplně jiné podobě. Už ne náhrdelníky, brože, jehlice do klobouků, náušnice nebo štafírování krojů a kostýmů, ale vánoční ozdoby. Ozdoby z nás byly lehoučké a krásné. A tvary přibývaly – po té velké válce se přidaly kočárky, lokomotivy, pavouci, kabelčičky, letadla, dudlíky nebo motýlci – no, na co si jen vzpomenete.


Ležím tu v papírové krabici a vzpomínám. Dívám se kolem sebe a vidím hordu haverlantů, jak odkládají malé černé krabičky, do kterých se pořád dívají a něco na ně prsty klapají, dokonce do nich občas i mluví. Tady na ně kolikrát úplně zapomenou. Navlékají nás na drátky a pod rukama se jim podle návodu našich děvčat rodí ozdoby. A není to jenom zábava pro turisty! Ale ano, rozumíte tomu dobře – v Poniklé se vánoční ozdoby z foukaných perlí dělají dodnes.


A dokonce vlastně úplně stejně, jako před sto lety. Dům, ve kterém teď čekám, až si mě nějaká dcerka nebo synek vyberou a navléknou mě na drátek, je takové středisko. Odtud se do okolních chalup rozvážejí skleněné trubice. Po chalupách se nahřívá a fouká, pak se perle zase přivezou do střediska, kde se obarví a putují zas do jiných chalup, kde je řezáči a navlékačky překouzlí do nádherných ozdob. Říká se tomu rozptýlená manufaktura – to jsem zaslechla od naší Báry. Je to prý jediné místo na světě, kde se takhle po staru ozdoby z perlí ještě dělají. A snad prý nás za to zapíšou i do nějakého slavného světového seznamu, když to dobře dopadne. A támhle na stěně, tam visí perličkové vánoční ozdoby, které si kupují lidé tady, u nás v krámku, ale taky v jiných krámcích a obchodech po celém světě. Ozdoby, které vypadají úplně stejně, jako ty, se kterými se tu kdysi začínalo.

A něco vám řeknu – i ta radost, kterou na rozsvíceném stromečku děláme, je stejná. Oni lidé se, na rozdíl od nás perlí, mění.
Ale radost, ta je pořád stejná. A pořád je jí málo.