Tenhle příběh začíná vraždou. Podle dodnes tradované pověsti v barokních dobách putoval jistý obchodník se sklem krajinou, které se o pár desítek let později začalo říkat Saské
Švýcarsko. Na cestě z Růžové do Srbské Kamenice přepadli ho dva raubíři a podřízli mu hrdlo, aniž našli zlaťáky, které měl v hrnečku zalité sádlem, jak se pak v kraji tradovalo. Ten kupec se jmenoval Christoph Riedel. A právě u něj začíná se psát neuvěřitelná historie jedenácti generací sklářů, historie jednoho z nejslavnějších sklářských rodů – Riedelů. Nejproslulejším stal se Josef Riedel, šestá generace sklářského rodu, který dovedl k dokonalosti typickou rodovou podnikavost, předvídavost a průbojnost. Říkalo se mu dokonce Sklářský král Jizerských hor.

Narodil se 19. prosince 1816 v Haindorfu, který od roku 1923 známe jako Hejnice. Jeho tatík měl v městečku obchod s koloniálním zbožím, nebyl by to ale Riedel, kdyby nebyl vyučen malířem skla. O čtrnáct let později vydal se mladý Josef do Antonínova za svým strýcem Franzem, u kterého mu otec dohodnul léta učňovská. Šel pěšky, přes vrch Čihadlo a pak hlubokým Jedlovým dolem ozdobeným šňůrou vodopádů, až došel do údolí řeky Kamenice, k antonínovské sklárně. Josef měl věru štěstí, neboť bylo od koho se učit – strýček Franz byl výtečným rytcem skla a velmi schopným podnikatelem. Josefovi oči jen zářily, když ho strýc prováděl sklárnou a ukazoval bižuterní tyče, tyčinky a kameny, sklo pro mačkáře i duté sklo, ba i flakóny… Tohle tedy byl svět, pro který se Josef narodil.

Franz brzy pochopil, že synovec je pravý Riedel, že je šikovný a nápaditý. Učil se tak rychle, že ho už po čtyřech letech mohl poslat do sklárny na Jizerku a ustanovit ho tu – v pouhých devatenácti letech – správcem. Josef se osvědčil, ale, na rovinu řečeno – devatenáctiletý kluk prostě nedokáže žít jen a jen pro práci. Pokukoval po dívkách. Přesněji řečeno, pokukoval po jedné jediné. Po krásné, chytré a ještě ke všemu se sklářskou prací velmi dobře obeznámené Aničce. Byl tu ovšem jistý zádrhel, Anna Riedelová byla jeho vlastní sestřenicí. „Není to proti Pánubohu?“ špitla jednou Anička, když spolu ruku v ruce omámeně kráčeli kolem Safírového potoka. Josef semknul rty a vzdorně vyhrknul: „Není!

Copak tak veliká láska, jakou já k tobě mám, může být proti Bohu? Nikdy se tě nevzdám, Anna, i kdyby se celý svět proti nám spiknul!“ blýskl očima mladík a myslel to tak vážně, jak jen se dá taková věta myslet, když je zamilovanému dvacet. Jejich láska, nejprve pečlivě utajovaná, postupně přestávala být tajemstvím. A tak, když bylo Josefovi pětadvacet, dodal si odvahy, předstoupil před strýce a požádal ho o ruku jeho dcery Anny. A Franz Riedel… souhlasil! Pro rodinu to vlastně bylo dost výhodné a navíc – sestřenice přece není sestra…

Psal se rok 1844, když si pro Franze Riedela přišla smrt. Univerzálním dědicem se stala jeho dcera Anna. Do čela firmy se ovšem postavil Josef a byla to zásadní a velmi šťastná chvíle, neboť právě tehdy začala skutečná cesta Josefa Riedela na sklářský trůn. Anna o čtyři roky později porodila syna Huga, pak Wilhelma, Ottu a na svět měla ještě přijít dcerka Marie. Za těch deset let se ale převratné věci dály nejen v kolébkách, nýbrž především ve firmě. Josef Riedel měl, jak se ukázalo, obrovský dar podnikat. Od samého počátku si vedl velmi moudře a prozíravě, nikdy se nesnažil postavit stůl jen na jednu nohu, vždycky měl opěrných bodů více a dobře věděl, že rozložit riziko je základ úspěchu. Nejprve koupil sklárnu v Polaun, dnes Polubném. To byl velice chytrý krok. Rok předtím se tu totiž začala pod správou a občasným osobním dohledem arcivévody Štěpána stavět císařská Krkonošská silnice z Liberce do Trutnova s napojením na středočeskou silniční síť. To byl doslova převrat v možnostech zdejšího podnikání a Josef Riedel byl jedním z prvních, kteří toho dokázali využít. Sklárna byla sotva dva roky stará, ale Josef ji přesto ihned začal přebudovávat k obrazu svému.

Pak ale do jeho života znovu neurvale sáhla smrt a vzala mu teprve pětatřicetiletou manželku, která se nedokázala zotavit z porodu dcery. Josef ještě tři roky usilovně pracoval
na dobudování sklárny v Polubném, a když bylo všechno připraveno, přestěhoval se sem i s rodinou, aby odtud řídil své sklářské impérium. Uplynul rok a Josef se v Polubném podruhé oženil. Tentokrát si vzal Johannu, dceru hlavního lesníka clam-gallasovského panství, jehož součástí byla i Jizerka. Těžko se zbavit dojmu, že alespoň do určité míry šlo o sňatek z rozumu, respektive chytrý podnikatelský tah, protože tchán výrazně usnadnil získávání dřeva z hraběcích lesů. A, budeme-li věřit zlým jazykům, Johanna nejen že nebyla Anna, ale nepodobala se jí ani jen maličko a Josefa s ní žádná idyla věru nečekala. A tak účel zase jednou posvětil prostředek.

Josef Riedel věděl, že sklářství je sice tradiční, ale velmi nevyzpytatelná branže. Přemýšlel tedy, o jakou další nohu své impérium opřít. A nebylo ani nutno příliš dumat, stačilo se
rozhlédnout kolem. Se stále se lepšící dopravou i technologickým pokrokem se víc a víc dařilo textilnímu průmyslu. Dobrá – vrhnu se na bavlnu, řekl si Josef a začal budovat velmi
moderně vybavenou přádelnu. Už za čtyři roky byla plně funkční a vyráběla 5000 vřeten bavlny ročně, kterýžto objem se během dalších čtyř let dvojnásobil.

Sklářství ovšem bylo stále na prvním místě. Josef velmi rychle zachytil trend. Šedesátá léta byla požehnáním pro výrobu a především odbyt bižuterie. Josef okamžitě staví novou
sklářskou huť v Kořenově a jen o rok později i už druhou sklárnu na Jizerce, přičemž tu první rozšířuje o dvě další pece. Výroba je primárně zaměřena na bižuterní polotovary a malé
skleněné výrobky, které končí u zákazníků v Londýně, Vídni, Berlíně, Konstantinopoli, Paříži i Amsterdamu.

Josef dál modernizuje provozy – opouští dřevo a přechází na topení plynem. Průkopnicky k tomu využívá zbrusu novou, Friedrichem Siemensem vynalezenou, regenerativní vanovou pec. Úspora bezmála 50% nákladů na topení! Josef ví, že bude-li technologicky na špici, ustojí i výkyvy trhu. Jakoby tušil, k čemu za pár let dojde. Sedmdesátá léta totiž přinesla nový, zcela neznámý jev – vůbec první světovou hospodářskou krizi. Hlubokou depresi, která ukončila sny mnohých. Nikoli ovšem Josefa Riedela. Ten naopak rozšiřuje své impérium. Čím to? Jeho podnikání jednak stojí na velice solidních a léta budovaných základech a potom – Josef tváří v tvář známkám krize, začíná cílevědomě investovat. Je třeba výrazně zlevnit vstupy, především energii. A tak kupuje hnědouhelný důl v Hostomicích u Teplic. Vzápětí buduje obslužnou železnici z Tanvaldu, aby uhlí dostal co nejefektivněji do Polubného.

Jaké jsou další rozvíjející se oblasti? Turismus a lázeňství. Josef Riedel, pro někoho možná překvapivě, investuje i v této oblasti, kupuje rašelinové lázně v Kořenově a zřizuje tu moderní lázeňský dům. V té době už spolu s Josefem pracují i jeho synové, kteří všichni od raného mládí projevovali výrazný technologický talent. Wilhelm například vyvinul nový systém tvarování dutého skla pomocí stlačeného vzduchu. Velmi zajímavě se projevuje i mladíček Josef ze druhého manželství. U toho se později projeví talent doslova objevitelský, stane se autorem několika vynálezů - mimo jiné rozšíří škálu barev na šest set barevných odstínů a přispěje ke vzniku moderní signální techniky. Nejstarší Hugo se zase ujímá řízení polubenské sklárny. A hned přichází s novým artiklem – v Polubném se začíná vyrábět luxusní duté sklo, které je okamžitě oceněno zlatou medailí na Světové výstavě ve Vídni.

Josef se zatím zaměřuje na další růst impéria. Během deseti let kupuje nebo staví čtyři další hutě. Navíc postupně skupuje pozemky, v roce 1882 mu jen v Polubném a okolí patří více než dvě stovky lokalit. Jako jeden z prvních v Čechách zavádí soukromou telefonní linku. Jen dva roky po Edisonově patentu žárovky instaluje v továrnách elektrické světlo, aby omezil riziko požáru. Pouští se i do rozšiřování sortimentu – začíná vyrábět optické čočky pro světla do majáků. Dál zavádí převratné provozní a technické novinky a zdokonaluje zdobení skla. Barvy pojmenovává po své první manželce -anenská zeleň a anenská žluť, což jsou termíny, které jsou používány dosud.

Josef cítí, že právě tohle je teď jeho úloha, upevňovat rodinný majetek. Jeho synové, teď už i jeho společníci, přebírají otěže zodpovědnosti za chod firmy a Josef se pozvolna stahuje do pozadí. A je spokojen. Vybudoval sklářskou říši, jaká nemá obdoby. Stal se jedním z nejvýznamnějších průmyslníků rakousko-uherské monarchie devatenáctého století a
průkopníkem moderních forem podnikání. Nikdy se nesnažil porazit konkurenci slevami, naopak, držel ceny vysoko a ručil za precizní kvalitu svých výrobků. Dožil se i významných
ocenění, byl vyznamenán Rytířským křížem Řádu císaře Františka Josefa I., papež mu dokonce udělil Řád Svatého Kříže. Byl činný i v samosprávě, v obchodní a živnostenské
komoře, v desítkách obchodních organizací a bezpočtu spolků a sdružení v Jizerských horách i mimo ně. Na sklonku století dával práci bezmála třinácti stům lidí.

Když v dubnu 1894 po krátké nemoci zemřel, přišly na jeho pohřeb zástupy lidí. Byl pochován do rodinné hrobky, kterou nechal podle návrhu libereckého architekta Adolfa Bürgera
vystavět jeho syn Wilhelm, po nečekané smrti bratra Huga hlavy rodinného impéria. Lidé plakali. Měli svého „otce“, jak mu začasto říkali, rádi. Vždycky se k nim choval fér. Byl to
náročný, ale uznalý šéf. A to ještě netušili, že na ně pamatoval i ve své závěti. Ve prospěch zaměstnanců a lidí chudých či nemocných zanechal Josef Riedel částku vyšší než sto tisíc zlatých. Sklářský král Josef první.

Sláva rodu Riedelů Josefovou smrtí neskončila. Základy byly tak pevné, že je nedokázaly nahlodat ani obě světové války. Samozřejmě se to neobešlo bez strategických obětí –
Josefovi potomci prodali textilky, zmodernizovali sklářské hutě a celou výrobu skla a i nadále vsázeli na rozšiřování sortimentu a moderní technologie. Firemní kolekce slavily úspěchy na světových výstavách v Paříži i Bruselu a výrazně se podílely i na podobě československého pavilonu pro Světovou výstavu v Paříži roku 1937. Po připojení Sudet k Německu byli Riedlové nuceni přejít na válečnou výrobu, ale i to přestáli. Co ovšem přestát nešlo, to byl poválečný vývoj v Československu. Jedni z nejlepších sklářů v Evropě museli odejít ze země, kde už přes dvě stě let působili.

A přece ani tehdy sláva sklářského rodu Riedelů neskončila. Ujali se jich někdejší severočeští sousedé, rodina Swarovských, a poskytli jim pomoc při novém začátku v Rakousku. Riedelové tedy mohli koupit sklářskou huť v tyrolském Kufsteinu a využít své staleté zkušenosti k nové expanzi. Soustředili se na ručně a později i strojově foukané sklo na víno. Jako vůbec první na světě objevili, že tvar sklenice ovlivňuje chuť vína a rozjeli koncept výroby rozdílných vinných sklenic - ke každé skupině vín prostě vytvořili skleničku se specifickým tvarem a velikostí. A tak je značka Riedel velmi viditelně přítomna i na současných trzích. Už jedenáctá generace rodu dál šíří slávu, kterou ve své době nejvíce rozhojnil sklářský král Josef.