SKLENĚNÉ KAMENY

Turnovští Jan a Václav Fišerové. Jejich údajná výprava do Benátek, pět let snah zmocnit se zdejšího přísně utajovaného tajemství, návrat do Turnova, desítky zmarněných pokusů a pak – konečně úspěch! V roce 1711 vyrábějí první sklovinu pro výrobu umělých kamenů.

SKLÁRNA NA NOVÉM SVĚTĚ

Psal se rok 1712, když Elias Müller vystavěl na jilemnickém panství hrabat Harrachů svou sklárnu. Navázal tak na tradiční výrobu skla, které se na pomezí Krkonoš a Jizerských hor vyrábělo už v polovině 14. století. Dodnes tu můžete vidět nejen hutní výrobu a foukání skla, ale i sto let starou brusírnu. Poháněna je stejně jako tehdy vodní turbinou a transmisemi sloužícími k rozvodu hnací síly.

ELIAS PALME

Elias Palme, jeden z nejslavnějších výrobců svítidel, navázal na tradici lustrařství v Kamenickém Šenově. Průmyslovou výrobu lustrů zahájil již v roce 1724 Josef Palme v Práchni.

ELDORÁDO SEKANÝCH PERLÍ

Nenašli byste věru v celé Zásadě a širokém okolí člověka, který by o Janu Šourkovi řekl křivého slova. Vždyť s ním jakoby přišla do Zásady prosperita a blahobyt. Jen co vzal do ruky rychtářské právo, začal se život ve vesnici obracet k lepšímu. Byl jedním z prvních, kdo si troufl vyrazit do světa za obchodem.

JOSEF RIEDEL

Král jizerskohorských sklářů, Josef Riedel, se narodil v Hejnicích v roce 1816. Byl představitelem již šesté generace sklářské rodiny a svou stopu otiskl nesmazatelně na svazích Jizerských hor.

FRIEDRICH EGERMANN

„Před očima se mi zjevil nápis 'oxid mědi'. A byl dokonce vyvedený ve zlatě!" Ano, právě pronikání, odborně difundování, mědi do povrchu skla bylo klíčem k největšímu Egermannovu životnímu objevu, psal se rok 1832. V jeho domě na novoborském náměstí i dnes najdeme sklářskou dílnu - tradice žije.

JOSEF PFEIFFER

Josef Pfeiffer - jablonecký podnikatel a starosta, který stál u rozvoje exportu bižuterie. Vše je potvrzeno i u císařského dvora a v roce 1866 se Jablonec za jeho vlády stává městem.

FOUKANÁ PERLE a její cesta na stromeček

Lidi si dokážou seřadit čas do čísel, to my, perle, neumíme. Ale zaslechla jsem, že už mě tady, v horách, foukají víc než sto padesát let. Po perlovsku řečeno – hóóódně dlouho. Kdo jste nikdy nebyl u toho, když se rodí perle, nevíte, jak krásnej může být život....

TAVENÁ PLASTIKA

V 1920 byla v Železném Brodě založena první ryze česká sklářská škola, díky ní se město stalo centrem sklářského umění.

Mapa

Lužické hory

Krkonoše

Jizerské hory

Český ráj

ELDORÁDO SEKANÝCH PERLÍ

Duben byl ještě nedochůdče, stromy si o listí zatím nechávaly jen zdát, zato kdekterá trnka už byla osypaná kvítky. Před kaplí svatého Prokopa v Zásadě hlava na hlavě. Všichni nastrojení jako do kostela, slavnostní nálada, stoupání na špičky. Na mohutném pódiu zbudovaném na prostranství před kaplí pohne se závěs, který slouží jako opona. Vzápětí se strhne hlasitý a dlouhotrvající potlesk. Před oponu vystupuje za pomoci hole, ale pořád ještě při dobrém držení těla, pětaosmdesátiletý muž. Utiší si dav gestem, které prozrazuje léta divadelní zkušenosti. 

„Vaše milosti, velevážení zdejší i přespolní, lidé rozmilí, poslouchejte, co vám nyní meldovati budu,“ promluví muž pořád ještě zvučným hlasem. „Neračte nám míti za zlý, že jsme sem o slavných svátcích velikonočních vešli a chceme pro vás akci strojiti, malé popsání o přehořkém umučení Pána Ježíše Krista před vámi figurovati.“ No ano – je to on, Jan Šourek, dlouholetý rychtář zásadský, majitel zájezdního hostince U Jana, obchodník sklem a bižuterií, jakož i zbožím lněným. Ano, ten, který tu v roce sedmnáctistém čtyřicátém devátém nechal nákladem vlastním vystavět tuhle krásnou kapli, tentýž, který z dalekých Bavor přivezl text hry velikonoční, sám do jazyka českého převedl a rok co rok se pokorně a kajícně ujímal role Jidáše Iškariotského. Teď už, pravda, nemá tolik sil, aby celé pašije zvládl odehrát, ale roli Opovědníka by si mu nikdo nedovolil upřít ani v tak vysokém věku.

Nenašli byste věru v celé Zásadě a širokém okolí člověka, který by o Janu Šourkovi řekl křivého slova. Vždyť s ním jakoby přišla do Zásady prosperita a blahobyt. Jen co vzal do ruky rychtářské právo, začal se život ve vesnici obracet k lepšímu. Byl jedním z prvních, kdo si troufl vyrazit do světa za obchodem. Pravda, se sklem se tu kšeftovalo už dávno před ním, ale v menším. Však už to taky bylo dobré dvě stovky let, co tu jakýsi Johann Schürer roku 1558 založil sklářskou huť. Po pravdě, ne přímo v Zásadě, ale Syřišťov je přece na dohled, hned sousední víska. Dokud bylo dost dřeva, huť pracovala, zásadští sedláci se nechávali najímat jako povozníci a pomalu přicházeli na to, že tohle sklo, to je po čertech dobrý artikl! A tak se udělali pro sebe, sklo už nejen vozili, ale i nakupovali, nechávali dekorovat a jezdili prodávat na trhy – nejdřív na okolní, ale pak už i dál. Když potom huť skončila, byl už obchod se sklem v Zásadě natolik doma, že se nakupovalo v jiných hutích a obchodovalo se čím dál víc. V době rychtáře Šourka už bylo ze Zásady centrum obchodu se sklem a bižuterií srovnatelné třeba i s Jabloncem. Zásadští vozili zboží po celé Evropě – do Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Belgie, do Španěl, ba do Ruska a dokonce i do Egypta a Palestiny. Za utržené peníze nakupovali, anebo za sklo vyměňovali, exotické a luxusní zboží. To zase vozili domů a prodávali a jejich majetky rostly. V Šourkově hostinci, povětšinou plném k prasknutí, to vypadalo jako v Babylóně – tolik řečí tu člověk slyšel. Ne nadarmo se v kraji říkalo, že konec světa nebude, dokud nebudou v Zásadě všichni doma. 

Posuňme se v našem příběhu do jiného času, o nějakých sto let dopředu. Zase jsme v Zásadě, zas před kaplí svatého Prokopa. Velikonoce v plném proudu, jen pašijové hry už se nehrají. Ale není to zase tak dlouho – tradice vydržela více než sto let, naposledy se hrálo v roce 1859. Kaple má dveře dokořán, lidé se scházejí na mši. Počkat, tohle, že jsou vesničané? Dívky a ženy ověšené zlatými šperky, pánové si vykračují a jeden druhého častují vzletnými tituly – je to samé – pane fabrikante sem, pane továrníku tam. To se na to podívejme - zase jsme zásadské zastihli v období blahobytu! Jenže teď už je jeho původ jiný. Po válkách s Napoleonem a bankrotu Rakouského císařství, kdy peníze ze dne na den ztratily až osmdesát procent hodnoty, padl zásadský obchod se sklem a bižuterií až na dno. Co se zdálo být věčné, skončilo. Jablonečtí si vybudovali bezmála monopol, Zásada nemohla konkurovat. Dobrá, řekli si, prodávat nemůžeme, ale vyrábět ano! A pustili se do aktivity, která se v polovině století začala zmocňovat Jizerských hor – vyráběli skleněné perličky. Tedy, přesněji – sekané a broušené perličky, drobná tělíska kulovitého nebo válcovitého tvaru se středovou dírkou. Začalo se poskrovnu, po domcích. Nejdřív bylo zapotřebí získat surovinu – skleněné tyče. Ty se vyráběly ve sklárnách. Kdo by se zajímal o to, jak taková tyč vzniká, byl by asi překvapen. Potřebujete k tomu fortel, dobrý dech a rychlé nohy. A taky trochu štěstí. Ve sklárně se sklo tavilo v šamotových nebo keramických pánvích. Z takové pánve vytáhl sklář na píšťale sklo a vyfoukl z něj baňku. V té chvíli přišel ke slovu pomocník, který s náběrem běžel dlouhou chodbou, jaké se právě kvůli tomu ke sklárnám přistavovaly. Když doběhl na konec tažírny nebo taky běhárny, bylo sklo vytažené do délky zhruba šedesáti metrů a mělo tvar skleněné tyčky. Dlužno poznamenat, že dobrá úspěšnost byla tak poloviční – povedl se každý druhý běh. Tohle dlouhé tyčisko se pak nasekalo na tyčky dlouhé 80 cm, spojilo do svazků – a putovalo k sekáčům. Bylo potřeba je nasekat na malé kousky, kterým se říkalo bůstky. Obyčejným nožem se sekaly. Pak putovaly do jiné chalupy, kde je zase brusič obrousil do požadovaného, ponejvíce co možno kulatého tvaru. Pak se ale objevilo první zlepšení – klemprda neboli cojk. Jednoduchý sekací stroj opatřený brusným kotoučem z pískovce. 

Vylepšení pokračovala a sekání i broušení bylo stále efektivnější. Jenomže tu byla benátská konkurence. Perličky z Itálie byly o dost kvalitnější. Jak oni to ti skláři z ostrova Murano dělají, nešlo z hlavy zásadským. A pak se nedaleko začala stavět železnice, bylo třeba upravovat terén a prosekávat tunely, no a na to nebylo v Evropě nikoho lepšího nad italské baraby. No, a když už tu byli – a několik jich bylo i z Murana v benátské deltě - vymámili z nich sekáči a brusiči ze Zásady všechny finty jejich sklářských krajanů. A jak už je to tak v Čechách zvykem, zásadští Benátčany přemudrovali. Začali brousit perličky nadvakrát, ba natřikrát, a tak se zrodily nádherně třpytivé dvoukrátky a tříkrátky. Za konjunktury v polovině šedesátých let se prodávaly po vagónech – měly vynikající kvalitu i škálu. Zásadským stoupaly zisky. Takový sekáč si přišel i na 16 zlatých týdně, což bylo bezmála dvakrát tolik, než mistr zedník a třikrát více než úředník. 

Jak tak sledujeme nakrucující se zásadské ženy i naparující se muže, musíme mít na paměti, že to není dlouho, co Rakousko slavně rozdrtilo Francii, kterážto poražená mocnost byla jedním z hlavních konkurentů jizerskohorské bižuterie. Poptávka se jako mávnutím kouzelné hůlky zmnohonásobila. Stačil jediný rok, aby každý, kdo ještě nesekal a nebrousil, seknul s čímkoli jiným a začal se živit sklem. Zpočátku roku mělo klemprdu devět sekáčů a o Vánocích už jich sekalo na sto šedesát! A to v některém domě bylo i šest cojků, takže nábytek putoval na půdu a do komor, aby bylo místo na výrobu. A dařilo se, ach, jak se dařilo! Na své si přišli nejen sekáči a brusiči, ale také děvčata navlékačky. Ta si mohla za pouhé dva týdny práce dovolit koupit slušivý kabát, neboť si přišla i na deset zlatek týdně! Zásada byla zase jednou skleněným eldorádem. Skleněná horečka vypukla i v okolí, ba po celých horách. A lidi, jak už to tak v životě chodí, se chovali, jakoby zlaté tele mělo žít věčně. Nikdo nešetřil, rozhazovalo se plnými hrstmi. Však on Ladislav Stroupežnický, když nedlouho nato psal Naše furianty, měl tisíce příkladů po celé zemi. 

A tak se stalo, co se stát muselo. Přišel rok 1873 a s ním celosvětová hospodářská krize. Padaly burzy, podniky krachovaly… nějaká bižuterie? Dejte nám s tím pokoj, máme jiné starosti. Bída se vrátila rychlostí cválajícího koně. Černý chléb, na kterém horalé vyrůstali, se přestal házet prasatům a vrátil se na stoly, kde nahradil exotické lahůdky a delikatesy. A domky zase zavonělo kyselo, na které by zpovykaní zbohatlíci byli málem zapomněli. 

Jeden by si řekl, že se lidé poučí. Kdeže! Když za dalších deset let krize pominula a objevil se nový hlad po skleněných perličkách, vrátili se zásadští do starých panských zvyků jako do pohodlných bot. K dovršení všeho se zopakovala i historie s italskými dělníky, kteří zase přišli lámat kámen na stavbě železnice, zase vyžvanili nová tajemství svých krajanů Benátčanů – a pojizerští skláři byli poznovu na koni, protože vylepšit, co dělají jinde, na to jsme my Češi opravdu kabrňáci! Vydělávalo se – a hýřilo se. Po nás potopa. V zásadském hostinci byla zábava každý týden. A protože zásadští byli vyhlášenými muzikanty, potrpěli si na kapely. Museli mít jen to nejlepší. Zkraje roku 1888 si na Masopust pozvali vojenskou kapelu dokonce až z Hradce Králové! Zásada byla znovu rájem. Zdejší skláři na tom byli tak dobře, že si mohli dovolit koupit vlastní domky, sice jednoduché roubenky, ale říkaly jim, pane. O tom si sousední němečtí skláři jinde po Jizerských horách mohli nechat jen zdát. A – co myslíte? Konec osmdesátých let, móda se změnila jak listí na podzim, perličky už netáhly – a vítej, kyselo s chlebem! 

Do třetice stojíme před kaplí svatého Prokopa. Pár metrů od nás jezdí auta, Velikonoce, nevelikonoce. Jakpak se asi zásadským sekaným perličkám dařilo celé dvacáté století? A přežily dodnes? Inu, jakpak by ne. Hned po první světové válce a vzniku republiky je o československou bižuterii tak obrovský zájem po celém světě, že se podílí na celkovém státním exportu plnými jedenácti procenty! A hlavní role opět připadá skleněným perlím a perličkám a hotové skleněné bižuterii. V Zásadě je - pokolikáté už – ráj. A zase se rozhazu… ale, škoda mluvit. Vy už dozajista víte, že staletí míjí a člověk se nemění. Konec dvacátých let, krize, pád. Jenomže zásadské perličky, zdá se, přežijí všechno. Když po druhé světové válce znovu zavolá konjunktura, nestihne se toho mnoho, neboť únor rudý, každý chudý. A přece, i nový režim potřebuje prestiž a výnosnost české bižuterie. A tak se perličky v Zásadě sekají a brousí dál. Je jasné, že nové době už těžko vyhoví drobné dílny, a tak se na zelené louce na kraji Zásady staví. Jakoby tu na souši uvízla zaoceánská loď, která první pasažéry – sekáče a brusiče  - nalodí v říjnu roku 1964. Stačí nemnoho kroků od svatoprokopské Šourkovy kaple a jsme u zásadské továrny. Už více než dvacet let tu vyrábí společnost Preciosa Ornela. Co? Však vy dobře víte…